Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.
Previous
Next
Jaký Pondělíček, takový Kundera
PETR ŠÁMAL
Milan Kundera to nemá snadné. Život spisovatele, který opakovaně zdůrazňuje, že podstatné je dílo, nikoli osoba...
Kritické po(c)hyby
KLÁRA SOUKUPOVÁ
Publikace Kritika v pohybu Marka Lolloka vychází ze stejnojmenné dizertační práce, kterou autor v roce...
Kniha tovaryšská… a hned už syntéza
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Původní, italské vydání této nevelké publikace má vročení 1950 (podruhé vyšla po autorově smrti v...


