Previous Next
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK   Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk? JAN MALURA V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...
Fenomén cestopisu v literárněhistorickém bádání střední Evropy JANA PÁTKOVÁ Monografie Marianny Koliové je zatím posledním příspěvkem k poetice i literárněhistorickému ukotvení...

MIROSLAV KOTÁSEK

Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích textů v českém prostředí. Zmiňuje Černého, Trávníčka, Typlta a další. Bezpochyby oprávněně. Konfrontováni se zaslepeností Václava Černého k modernímu umění obecně (nepochopení surrealismu, Linhartové, spor s Jirousem), tváří v tvář projevům těch, kteří se neostýchají zneužívat literaturu coby pouhou ilustraci nebo nástroj demonstrace subjektivně podmíněných estetických standardů deklarovaných v binárním režimu ano × ne, brát si autory a texty za rukojmí, zjišťujeme, že literatura mlčí. Stává se z ní přinejlepším předmět: výsledek typografického, nakladatelského provozu, součást provozu knihovnického, archivačního. Součást dějin literatury a kultury: to, co je minulé, artefakt, nesrozumitelný archeologický objekt, kterému není schopen žádný historický narativ, žádný kontext dát smysl. Ba co víc, v této souvislosti je otevřenou otázkou, jak a zda je třeba (možné) psát dějiny textů a tvůrců, kteří do kulturně-sociální situace nezapadají (a proto musí zůstat nepochopeni, přičemž po nich zůstává v kulturně- -dějinné perspektivě nejpatrnější právě tato stopa nepochopení a odmítnutí, nebo naopak apoteózy), outsiderské dějiny, dějiny protichůdců, neredukovatelných na „běžné“, normativní a standardizující kategorie, psaní duševně nemocných (Weiner, Linhartová, Nápravník, Artaud, Nietzsche ad.).


Veronika Košnarová se pokusila jít jinou cestou, přičemž se nechá vést (alespoň doufám, že jsem to pochopil správně) pocitem hluboké osobní fascinace dílem a osobností Věry Linhartové, avšak zároveň si cestu nechce nijak ulehčovat. Za to jistě zaslouží obdiv a uznání. Bohužel se domnívám, že se onoho zmíněného pocitu nedržela dostatečně pevně a nechala jej ustoupit do pozadí na úkor ohledů jiných. V tomto, domnívám se, není autorka, na rozdíl právě od Věry Linhartové, dostatečně nekompromisní, dostatečně „bezohledná“. Tato tvůrčí nejistota nejzřetelněji vystupuje v samotném úvodu knihy, kde se Veronika Košnarová pokouší s odstupem pojmenovat a vyložit svůj postup, svůj „interpretační zápas“ (s. 11), obhájit volbu „plurality“ přístupů či metodologií (s. 12). Konstatuje zde také, že analyzovaný text ovlivňuje styl a způsob textu „analyzujícího“, takže je už není možné stavět jednoduše proti sobě, přičemž vyslovuje pochybnosti o dostatečné „akademičnosti“ svého psaní. I když jsem připraven s rozostřením hranic mezi zkoumaným textem a psaním analyzujícím souhlasit, nechápu důvod, proč to říkat, dokud mě o tom autorčin text sám nepřesvědčí nebo si o takovou argumentaci sám neřekne — nerozumím nutnosti předesílat takovou „akademickou“ apologetiku, užívající často tu nejprimitivnější skromnostní rétoriku: „necítím [se] být dostatečně kompetentní“ (s. 17). Navíc se domnívám, že autorka nenapsala tyto pasáže jen jako prázdné rétorické gesto, ale myslí je zcela vážně. Tím hůř. Veronika Košnarová již opakovaně dokázala, že je schopnou badatelkou a podobná rétorika tak ve mně probouzí spíše negativní reakce: proč tedy nepíše o něčem, v čem kompetentní je? Proč to mám číst? V dnešní domácí situaci, kdy jsou českými vysokými školami přijímány např. biografie literárních vědců coby habilitační spisy, vyznívá navíc podobná „obrana“ zbytečně a naivně.
Paradoxem je, že přestože Košnarová zmiňuje pochybnosti o „akademičnosti“ či „odbornosti“ své knihy, na 286 stranách nalezneme 422 poznámek pod čarou. Jedná se snad o jakousi kompenzaci oné zmiňované neakademičnosti „zvenku“, pomocí vnějších stylistických atributů odborného stylu? Snaha autorky o „akademickou korektnost“ či skromnost, obhájení aspirací na pojmenování „odborná monografie“ bohužel vede autorku k formulacím, jež někdy vyznívají přinejmenším podivně. Když například hovoří v souvislosti s četbou textů Věry Linhartové o něčem hlubším než je jen prostý [sic] emocionální prožitek (s. 11), hned vzápětí poukazuje na Světlou komoru Rolanda Barthese, v níž má však „afekt“ a s ním spojená „afektivní fenomenologie“ zcela ústřední postavení. Afekt je tím, co probouzí myšlení, podává nám (heideggerovsky řečeno) „zprávu o bytí“ (u Barthese navíc výhradně ve vazbě na médium fotografie, ba dokonce na fotografii „jedinou“). Jinými slovy: pro Barthese není emocionální prožitek nikdy „prostý“.
Zmiňovaná pluralita využívaných přístupů s sebou nese i další konflikty, které bych nejspíše nazval konflikty metodologickými. Nepochybuji o tom, že pro některé čtenáře může sloužit využití rozmanitých metodologií či přístupů jednak jako ukázka, jak s danými přístupy pracovat, jednak jim pomůže pochopit, jak je možné tvorbu jediného autora beztrestně podrobit jakémukoli literárněvědnému přístupu, napojit ji na (téměř) libovolný kontext. Kdyby se podařilo autorce opravdu ukázat na práci s různými metodologiemi, že „texty Linhartové […] nutí k přehodnocování dosavadních kategorií, ať už estetických, literárních, uměleckohistorických, metodologických či myšlenkových“ (s. 146), potom by byla jistě její práce objevným a fascinujícím čtením. To se ale neděje, zůstává jen při tomto konstatování — ony rozmanité metodologie jsou využity pro to, aby se demonstrovala jejich aplikovatelnost, byť omezená (často spíše chtěná), ale nikoli to, jak se jim dílo Linhartové vymyká a jak jim vzdoruje. Snad by se tímto množstvím přístupů daly doložit autorkou citované úvahy Gillese Deleuze na adresu „menšinové“ literatury o absenci privilegovaného, „správného“ vstupu do takového typu literatury (s. 224–226). Ani nic takového však bohužel nikde není explikováno, přestože podle Košnarové „Deleuzovu myšlení […] se Linhartová zdá být vskutku až podivuhodně blízká“ (s. 224).
Jako by se tu opakovala ona nutná bezradnost, již jsem zmínil v samotném úvodu: literární text, výjimečná tvůrčí osobnost stojící mimo běžné kategorie, je zkusmo napojována na kontexty, často velmi vzdálené, často jen náhodné, a nezbývá nám než doufat, že takto utkanou sítí vztahů dílo nepropadne, ale naopak nám umožní zahlédnout pokaždé z jiné strany půdorys a geometrii textů Věry Linhartové. Snaha vystavit texty a tvorbu Linhartové těmto mnohým perspektivám je na jednu stranu chválihodná, vyvstávají před námi souvislosti dosud možná netušené, konstruuje se tak vskutku velké množství možných pohledů na toto dílo (a, co je nutno ocenit, stranou jakýchkoli hodnocení). Domnívám se však, na straně druhé, že to, co by jistě fungovalo v rozměru jednotlivých článků, není možné vždy beztrestně umístit vedle sebe v rámci jediné knihy.
Autorka sama, a zde mi nezbývá než se s jejím poznatkem bezvýhradně ztotožnit, tvrdí, že „život a tvorba představují v případě Věry Linhartové zcela zvláštní symbiózu: psaní je u ní gestem existenciálním, drama básnické je tu vždy i dramatem lidským a vice versa“ (s. 219). Čím si už jistý nejsem, je, zda autorka promyslela důsledky takového konstatování a zda si položila otázku, jestli náhodou takový přístup některé pohledy na dílo Linhartové prostě a jednoduše nevylučuje. Jistě se tu nabízelo ještě hlouběji zapojit do úvah o Linhartové Maurice Blanchota s jeho vizí fatálního propojení autora a textu, přičemž hotový text, proces a výsledek psaní svědčí o autorově smrti, představuje radikální rozchod. V podobném duchu uvažuje Linhartová (promlouvající subjekt próz) o slovech, která jednou vyřknuta již nepatří tomu, kdo je pronesl a jen coby provizorium se vztahují k tomu, co chtělo či mělo být vysloveno. Jistě se toto provizorium projevuje i v (de)konstrukcích subjektů v prózách Věry Linhartové, jejichž procesuálnost, neukončenost nebo umělost Veronika Košnarová v interpretačních pasážích dostatečně věrohodně dokumentuje. Avšak, má-li být východiskem přístupu k dílu Věry Linhartové slovo jakožto prostředek existenciální, (fundamentálně) ontologický (a zároveň epistemický), je možné se třeba ptát, zda je konstatování, že „pro zkoumání otázek spjatých s fikčním charakterem díla zůstává prvořadým metodologickým nástrojem teorie fikčních světů“ (s. 220) oprávněné. Odpověď by asi musela znít, že vzhledem k uvedenému východisku je relevance zmíněné teorie nevelká (i když ji obohatíme o torii řečových aktů, jak to činí Jiří Koten). Co se týče citované pasáže jako obecného konstatování (a tak ji asi autorka míní především), potom je především svědectvím o hluboké deformaci představ o možnostech zkoumání a teoretického uvažování o narativu, deformaci specificky české, nutno dodat.
Vzhledem k „symbióze života a tvorby“ u Věry Linhartové bych tedy očekával něco jiného než teorii fikčních světů, možná to, čemu se Košnarová explicitně vyhýbá: například obraz mlčící Věry Linhartové kráčející po Brně (pak bychom se pro náhled do role a funkce ticha a mlčení u Linhartové nemuseli nutně vydávat do Japonska a zkoumat zen). Linhartové racionální, volní rozhodnutí nemít děti by nám potom možná poskytlo jistý vhled do problematiky genderové konstrukce subjektů v jejích prózách bez toho, abychom museli zmiňovat Judith Butlerovou.
Nejspřesvědčivější se mi kniha Veroniky Košnarové jeví v pasážích popisujících či interpretujících konkrétní texty. Zvláště podnětné jsou pak pasáže, které se zabývají texty, které doposud v českém prostředí nejsou příliš známy, tedy texty psanými francouzsky. Podnětné mi přišly především ty části knihy, kde se Košnarová věnuje otázce překladu a překladatelství, ať už z jazyka do jazyka (francouzština — čeština), nebo mezi kulturami (Japonsko a Čína — Evropa). I tady se však objevují problémy, neboť informace o japonské kultuře, zenu apod. jsou čerpány ze západních zpracování dané problematiky (tedy jsou již samy překladem, často překladem pochybným: jsem si například jistý, že zenové zahrady nemají za úkol „vyvolat hlubokou meditaci“ [s. 116]). Košnarová správně poznává a přesvědčivě dokladuje, že otázka překladu daleko přesahuje mechanické představy o vztazích mezi jazyky a že leží v samotné otázce po úloze řeči a jejím vztahu k bytí — tedy po možnostech vyslovovat „pravdu“. A to ať už ji chápeme jako Alain Badiou a v jiné podobě křesťanství, tedy akt vyslovení slova jako okamžik pravdy, realizace skutečnosti; jako otázku problematiky přechodu k symbolickému režimu tak, jak ji do centra svého přepracování psychoanalýzy postavil Jacquese Lacana; nebo jako otázku po (ne)možnosti interpretace — Veronika Košnarová v této souvislosti zmiňuje především H.-G. Gadamera.
Košnarová správně naznačuje, že vést v díle Věry Linhartové pevnou dělicí linku mezi literární tvůrčí praxí a psaním kunsthistorickým, odborným (a samozřejmě každodenním užitím jazyka), je u Linhartové obtížné, i když to není zcela nemožné. Bohužel takto postulovaný poznatek slouží autorce občas jako alibi, které jí umožňuje zdánlivě beztrestně cestovat z výtvarného umění do literatury — k samotnému psaní V. Linhartové a zpět. Nedomnívám se, že fakt, že Linhartová teoreticky psala o konkrétních malířích, zároveň zakládá automatickou možnost vztahovat jejich tvorbu k literární tvorbě Linhartové (Jiří Valenta, Jan Koblasa). Domnívám se, že alespoň přechod mezi literaturou a výtvarným uměním si zasloužil metodologicky připravit či obhájit. Snad by pak bylo možné lépe pochopit, co si představit například pod touto větou: „na Boštíkových obrazech […] je jakási oduševnělost, provzdušněnost, připomínající texty Věry Linhartové“ (s. 132). Pokud se čtenáři takové metodologické přípravy nedostane, potom se opravdu ocitáme na poli pouhé analogie, tedy toho, čím autorkou opakovaně citovaný Roland Barthes tak opovrhoval. Pokud se však Košnarová drží toho, co umí nejlépe, tedy interpretace faktických historických spojnic a vztahů, potom se vyznění jejího textu mění: její popisy vlivu surrealismu na dílo Věry Linhartové, stejně jako jejího pohledu na něj v konkrétní situaci šedesátých let jsou více než přesvědčivé. To samé platí samozřejmě i o (v textu opakovaně zmiňované a tematizované) fascinaci Věry Linhartové Velkou hrou a Josefem Šímou.
Úvodem jsem zmínil některé své pochybnosti o rétorické stylizaci knihy. Do hotové sazby bylo podle všeho ještě na poslední chvíli zasahováno a bohužel následná redakce již nebyla důsledná: na několika místech se sazba posunula, takže dělení slov už není na konci řádků, ale na řádku jediném (s. 225: „Klo- ssowského“), ženská cizí jména jsou i nejsou přechylována „podle Xavière Gauthierové“ (s. 232), ale „podle Catherine Baron“ (s. 236), namísto „plastické Pašije“ (s. 59) mělo být zvoleno vhodnější adjektivum apod. Množství poznámek pod čarou nabourává možnost plynulého čtení; některé jsou zjevně nadbytečné.
Můj výsledný dojem z knihy je rozpačitý: jako průvodce či seznam rozličných možných pohledů na dílo Věry Linhartové kniha podmíněně funguje, jak už jsem naznačil. Často však Košnarová bohužel rezignuje na vlastní zkoumání: „je těžké dodat něco nového“ (s. 111, pozn. 138) a kniha se stává jen jakýmsi komentářem dosavadního bádání o Věře Linhartové. Říkám „jen“, ale zároveň se z tohoto (a nejen tohoto) pohledu jedná o poctivě zpracovanou knihu, svědčící o autorčině erudici. O to více zamrzí, že potenciál, o kterém autorka dává tušit, tu zůstává nevyužit, ve stínu toho, co již bylo o Věře Linhartové řečeno jinými. Bohužel mám pocit, že téma autorku pohltilo, a to ve smyslu dobrém i špatném. Nechala se jím pohltit. Ale paradoxně právě v tomto selhání mi připadá úsilí Veroniky Košnarové nejbližší, nejautentičtější, a to přes všechnu deklarovanou snahu o akademičnost: onen zápas s tématem, s tvorbou Věry Linhartové, snaha se v tématu neutopit. Je to hodnověrná, místy i dobrodružná „zpráva o topení“.

 

Veronika Košnarová: Variace na hlásku m. Úvahy nad texty Věry Linhartové. Praha, Torst 2019. 293 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2020.