Previous Next
Česká literatura přes železnou oponu KAREL KOMÁREK Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul...
První příspěvek k široce pojatému zkoumání knižního trhu DALIBOR TUREČEK Z produkce Oddělení pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR vzešel po monumentálních dějinách cenzury v...
Minulost a současnost samizdatu VALENTINA PARISI (přeložila Lucie Johnová) Nedávno vydaná antologie Samizdat Past & Present, kterou edičně připravil...

KATEŘINA PIORECKÁ

V době masopustu se letos už počtyřicáté konalo plzeňské sympozium, přivádějící na jedno místo k diskuzím různě zaměřené badatele se zájmem o „dlouhé“ 19. století. Výroční setkání na téma Od práce k zábavě. Volný čas v české kultuře 19. století uspořádali Zdeněk Hojda s Evou Bendovou. Autorem eponymní výstavy ve „třináctce“ Západočeské galerie je Roman Prahl (kurátorem Petr Jindra). Západočeské muzeum, v jehož zrekonstruovaném secesním konferenčním sále se v posledních letech sympozium koná, připravilo výstavu Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti, kterou Tomáš Benhardt zasvětil rozmanitým volnočasovým aktivitám pěveckého sboru Hlahol plzeňský.

Kontury sympoziálního programu v úvodním referátu o evoluci volného času narýsoval sociolog Miroslav Paulíček. Tezi, že 19. století vystihuje normativní ambivalence volného času, totiž že civilizovaný člověk by neměl vyplňovat čas, kdy nepracuje, zahálkou, ale měl by svou pracovitost zvyšovat, ať už prostřednictvím vzdělávání, či spolkové a charitativní činnosti, podepřel teorií civilizačního procesu Norberta Eliase i sondami do soudobého uvažování (Miroslav Tyrš, Tomáš Garrigue Masaryk, Thorstein Veblen). Milena Lenderová v následujícím referátu doložila, že pro ženskou část populace v podstatě volný čas neexistoval. Zahálka byla ve středních vrstvách chápaná jako nemravná a každodennost žen byla určována víceméně pevným časovým rozvrhem, rozčleněným na sféru privátní (udržování chodu domácnosti) a veřejnou (charita, jourfixy, spolky). Zábavy, jakými byly plesy, byly společensky vázanými událostmi nutnými k úspěchu „na svatebním trhu“. Také individuální ženská zábava musela být smysluplná — četba i zájmové psaní či kresba se tolerovaly, ambivalentně byl přijímán sport, nicméně jako ideální výplň volných okének v rozvrhu byly chápány ruční práce. Pragmatizaci trávení volného času pak potvrdil Milan Ducháček na příkladu životních příběhů českých vědců. O bhajobou nicnedělání jako možného zdroje tvůrčí inspirace se stal příspěvek Martina Hrdiny „Básníkovo okno do času. Nuda jako zamlčený činitel uměleckého zrání Jaroslava Vrchlického“. Hrdina nezůstal jen u interpretace egodokumentů dokládajících nízkou pracovní vytíženost Vrchlického během jeho vychovatelského působení v Itálii — rekonstrukcí textu nevydané básně „Od spleenu k ideálu“ se dobral hlubší ho pochopení pozice, v níž básník dospěl k formulaci celoživotního tvůrčího projektu epopeje člověka. Význam nudy a bezcílného bloumání kulisami velkoměsta nahlédl ve své době už Charles Baudleaire. Postava flâneura, nudícího se floutka potloukajícího se ulicemi, zevlujícího u kavárenských stolků, patřila k podstatným inspiracím výtvarného umění. Eva Bendová s Václavem Hájkem odlišili moderního městského flâneura, nezúčastněného, ovšem citlivého pozorovatele, od badaua bažícího po senzaci. V malbách i kresbách Honoré Daumiera, Viktora Olivy a Luďka Marolda se oba typy zevlounů vyskytují jak uprostřed davu, tak v osamění. Jejich prostřednictvím můžeme nahlédnout do atmosféry velkoměsta druhé poloviny 19. století.

Atrakce různých typů a žánrů byly příležitostí, jak se rozptýlit ve volném čase po práci. Pavla Machalíková srovnala cirkusové plakáty, dobové inzeráty a zobrazení cirkusové zábavy ve výtvarném umění. Berenika Zemanová Urbanová interpretovala frašku Affe und Bräutigam J. N. Nestroye, kterou napsal přímo na tělo mimovi a gymnastovi Eduardu Klischniggovi, jenž vystupoval v roli opice. Osobní i organizovanou zábavou se mohly stát hádanky (příspěvky Andrey Vítové a Jana Mergla), fotografování (Marcela Zemanová) nebo návštěva biografu (Ivan Klimeš). Oblibu exotismu připomněl příspěvek Lucie Kořínkové a Pavla Kořínka nejen v souvislosti s Jubilejní výstavou z roku 1908, kde se návštěvníci mohli kochat palmami, mořským akváriem nebo habešskou vesnicí a kde popíjeli pivo v trupu indického slona nebo v japonské čajovně bratří Hlouchů. Populární se japonerie staly i v umění, což dokládá nejen dodnes oblíbená Pucciniho Madam Butterfly, ale i román Joe Hlouchy Sakura ve vichřici.

Počátky pražského fotbalu na přelomu 19. a 20. století jako intelektuálně nenáročného spektáklu vyložil Martin Pelc. Sport a tělocvik jako organizované vyplnění času po práci interpretovali Vojtěch Pojar (Sokol), Richard Moravec (DTJ) a Martin Klement (tělocvičné výlety) — s ohledem na téma sympozia při tom ustoupily do pozadí obvykle připomínané ideologické a národností souvislosti organizovaného sportu jako branného výcviku. Poněkud ahistorické mísení pojmů oslabil účinek příspěvku Jana Pezdy, jenž se zabýval proměnou estetiky mužského těla na přelomu 19. a 20. století a poskytl přehled tělocvičných systémů, které měly dopomoci k ideálnímu tělesnému stavu každému, kdo byl ochotný dané cviky pravidelně praktikovat. Že Franz Kafka nutil svou přítelkyni „müllerovat“ u otevřeného okna oblečenou jen do půl těla zní bizarně, systém Jørgena Petera Müllera lze ovšem jednoduše dohledat na internetu a podle dobového filmu lze odcvičit svých patnáct minut i dnes (The Amazing Franz Kafka Workout; www.openculture.com). Výrazným tématem sympozia byl také „únik z každodennosti“ — ať prostřednictvím společensky ritualizovaných procházek (Zdeněk Hojda), výletů za město (Tomáš Dvořák), uchýlení se na letní byt (Marcela Šášinková), návštěvy lázní (Michal Fránek) nebo hor (Ladislav Futtera, Lenka Křupková). Referáty tohoto zaměření nejednou směřovaly k pojmenování významu těchto aktivit pro uměleckou tvorbu — například Richard Strauss by bez nich sotva napsal Alpskou symfonii, Leoš Janáček Osud, česká literatura by byla ochuzena o celou řadu próz. Několik referujících se shodlo, že pro poznání generačního pojetí trávení volného času na sklonku 19. století je vedle Nerudových fejetonů zásadním dílem humoristický román Ignáta Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara.

Sobotní jednání tentokrát hostil ve svých prostorách pivovar Pilsner Urquell, který účastníkům sympozia umožnil i prohlídku běžně nepřístupných historických provozů. Jednání sympozia se třetí den tematicky zaměřilo také na různé podoby hospodských zábav. Daniela Čadková pohovořila o ochotnických parodických operách prováděných ochotnickými divadelními spolky a pěveckými kroužky, Marie Fiřtová velmi citlivě interpretovala humorné malované epitafy Josefa Navrátila, jejichž vznik úzce souvisel se stolní společností Nimrodi scházející se v pivovaru U Kléblatů. Kdo by hledal na fyziognomicky vypovídající lebce Josefa Jungmanna vavřín, hluboce by se mýlil; na jeho epitafu nesměl vedle česko-německého slovníku chybět — chmel. Atributy ostatních členů společnosti vypovídají v hospodsky satirické nadsázce mnohé o jejich sociálním statusu a dobových způsobech reprezentace. Sály hospod na přelomu 19. a 20. století zaplňovaly i akce na pomezí atrakce a poučení, jakými byly přednášky českých cestovatelů doprovázené diapozitivy či první filmová představení.

Průběh sympozia na závěr shrnul Vít Vlnas. Anoncován byl na závěr počin edičního a textologického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV, které připravilo elektronický archiv dnes již těžko dostupných sborníků z prvních deseti ročníků plzeňských sympozií (http://ucl.cas. cz/edicee/sborniky/plzenska-sympozia). Ústav pro českou literaturu je také pořádající institucí následujícího ročníku plzeňských sympozií. Hlavním tématem akce nazvané Výpravy k já bude etablování individualismu v průběhu „dlouhého“ 19. století.