Previous Next
Pes, který vstal z mrtvých ŠTEFAN ŠVEC Nebývá v tomto časopisu častým zvykem recenzovat krabici. Těžko však výstižněji pojmenovat výsledek práce...
Pocta zesnulým komparatistům MATOUŠ JALUŠKA V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou...
Trhliny uvnitř systému (a co se dělo „za pódiem“) EDUARD BURGET Koncem ledna letošního roku se v pražské Knihovně Václava Havla konala prezentace knihy Přemysla Houdy...

MIREK NĚMEC

Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém překladu v nakladatelství Triáda, si zaslouží ocenění z mnoha důvodů. Na kvalitě svazku se největší měrou podílel pečlivý editor, renomovaný překladatel i germanista, kolega a přítel Kurta Krolopa, Jiří Stromšík. Ten ještě spolu s autorem texty vybral, poté si spolu s dalšími třinácti kolegyněmi a kolegy mistrně poradil s Krolopovou komplikovanou syntaxí (verschachtelte Sätze) a nakonec pomohl dohledat české citáty. I přes několik malých chybiček, které lze nalézt pouze u několika německých názvů publikací pod čarou a má je na svědomí spíše tiskařský šotek (J. Urzidil se nenarodil v roce 1869, ale 1896 [s. 62]; Schönherr [s. 170], chybí v rejstříku osob) se jedná o edičně mimořádně kvalitně připravenou publikaci.
Svazek navazuje na Stromšíkovy dřívější vydavatelské aktivity. V roce 2013 vyšly v jeho překladu dvě Krolopovy studie pod titulem O pražské německé literatuře (2013), které čtenář najde i v tomto svazku. Naopak pokud se někdo bude chtít seznámit s Krolopovými „eseji o německé romantice“, bude muset sáhnout po stejnojmenném svazku z roku 2013, obsahujícím texty obou předních germanistů.
Vydání nynějšího českého výboru potvrzuje skutečnost, že se Kurt Krolop v germanistickém prostředí těší již drahnou řádku let mimořádnému a zaslouženému uznání. Jeho výzkumy německé literatury z českých zemí totiž vzbudily nebývalý ohlas nejen v české germanistice, ale i na světovém fóru. Krolop dokázal velmi úspěšně navázat na více než stoletou tradici započatou českými germanisty a německými bohemisty z českých zemí a toto bádání nově rozvinout. Díky svému dlouhodobému a hlubokému zájmu o kulturní historii českých Němců, který byl s velkou pravděpodobností iniciován jeho vlastním původem a sepětím s českými zeměmi, sehrál tento germanista jednu z klíčových rolí v udržování kulturních hodnot českých zemí i v těžké době, „kdy jen ďábel mluvil německy“. Po roce 1945 byla německojazyčná součást duchovní tradice českých zemí buď ideologicky zavržena jako (proto)fašistická, nebo byla redukována a/nebo instrumentalizována tak, aby se hodila do kánonu socialistického umění, popřípadě jako doklad česko-německého proletářského sbratření. Po Sametové revoluci se Kurt Krolop dočkal satisfakce a byl za svou badatelskou činnost náležitě oceněn. V této době se otevíraly hranice, přestala platit různá ideologická tabu a nadešel čas objevování zapovězených tradic. A právě česká germanistika spolu s historiografií zásadně přispěly k objevování potlačovaného světa českých Němců a jejich kultury. Kurt Krolop byl i díky svému jazykovému vybavení a filologické erudici přímo předurčen stát se po roce 1989 přední osobností české germanistiky. Jeho přednášky a statě si v devadesátých letech nikoli náhodou získaly mnoho obdivovatelů.
Snad všichni v českém prostředí působící či z českého prostředí vzešlí germanisté a germanistky byli buď přímo jeho kolegy a/nebo žáky, případně měli tu čest tohoto nestora oboru osobně poznat při četných přednáškách, konferencích či pracovních setkáních. Krolopovo renomé se odráží i na poctách, které se mu v porevolučních letech pravidelně dostávalo nejen v podobě oslavných sympozií a jubilejních sborníků (srov. výběrovou bibliografii v recenzovaném svazku, s. 692–701). Badatelské Centrum pro výzkum německé literatury z Čech při Ústavu germánských studií na FF UK v Praze, založené v roce 2015, zaštítili pražští germanisté jeho jménem a zavázali se tak pokračovat v germanobohemistických výzkumných aktivitách v duchu oslavovaného koryfeje.
Uznání oborové komunity stejně jako nezpochybnitelná snaha udržet Krolopův odborný odkaz však dovolují nastolit otázku, proč by měly být Krolopovy texty zpřístupňovány čtenářům negermanistům. A s tím souvisí i další zamyšlení: Proč by měly být znovu čteny a aktualizovány?
Nejdříve je třeba podtrhnout neuvěřitelně široký literárněhistorický záběr Krolopových vědeckých studií. Nynější antologie českému publiku zpřístupňuje problematiku německy psané literatury od Goethových dob až do poloviny 20. století. Přitom lze říci, že jejich autor respektuje literární a žurnalistický kánon. Krolopovy texty navíc reflektují autorovu nesmírnou sečtělost a obeznámenost nejen s německou literaturou, jako slavista a anglista však ve svých textech aktivně hledá také interkulturní přesahy. I to je další pádný důvod, proč dnes číst Krolopa.
Celkem čtyřicet Krolopových studií editor rozdělil do pěti tematických oddílů. První, nazvaný „Goethe“, obsahuje pouze čtyři studie (s. 19–71), následných 180 stran tvoří třináct studií věnovaných „Pražské německé literatuře“. Na tento oddíl bezprostředně navazuje dalších sedm studií, v jejichž centru stojí nejpopulárnější a nejčtenější osobnost pražské německojazyčné literatury, Franz Kafka (s. 259–367). Předposlední, tedy čtvrtou část tvoří Krolopovy texty věnované centrální postavě jeho odborného zájmu, jíž byl jičínský rodák, vídeňský intelektuál, žurnalista, spisovatel a vydavatel časopisu Die Fackel [Pochodeň] Karl Kraus. Fakt, že tento oddíl je vůbec nejrozsáhlejší (s. 371–612), potvrzuje, že se skutečně jednalo o Krolopův celoživotní zájem. Vždyť první krausovskou studii uveřejnil jako jedenatřicetiletý v roce 1961 a poslední z jedenácti zde zveřejněných textů vyšel tiskem v roce 1999 u příležitosti uctění 85. narozenin Krolopova dlouholetého kolegy a souputníka, československého germanisty Eduarda Goldstückera. Závěrečných pět kratších textů je shromážděno pod titulem „Čeští autoři a německá literatura“, přičemž první čtyři by se bez problémů daly zařadit mezi krausovské studie. Jistou tematickou příbuznost k Die Fackel vykazuje i poslední stať, v níž Krolop pojednává o příliš krátkém životě v Praze vydávaného německojazyčného měsíčníku Der Philosemit. Svazek doplňuje do češtiny přeložený rozhovor s kolegou Peterem Becherem z roku 2006 a velmi čtivý doslov Jiřího Stromšíka, vyzdvihující kvality Krolopových textů.
Editorovo ustavení a pojmenování bloků je v případě Krolopových statí ošemetné. Jednotlivé studie by se daly snadno přesunout z jednoho bloku do jiného, stejně tak dobře by editor mohl zvolit i jiná uspořádání a odlišné tituly. Nabízejí se například „Literatura a divadlo“, „Žurnalistické texty literátů“, „Politika a literatura“ nebo „Česko-německé literární vztahy“. Překrývání tematických polí poukazuje na šíři záběru jednotlivých textů a na Krolopovo interdisciplinární pojetí. Autor snad vždy nabízí mnohem více, než slibuje ve skromných titulech svých statí. Tak je například text „Poezie a satira u Karla Krause“ (s. 465–483) zdařilým uvedením do čtení a problematiky Krausových kritických myšlenek uveřejňovaných v Die Fackel.
Všechny příspěvky recenzované antologie prezentují Krolopovo sice široké, přitom však soustředěně konstantní tematické zaměření, jakož i stabilitu jeho metody. Ta je především vedena zájmem o sociálně- a kulturněhistorické aspekty zkoumaných textů. Krolop ve svých textech dokazuje, jak pozorně dokáže číst a věnovat pozornost zdánlivým maličkostem. Detailním porovnáním různých nuancí textu dokáže najít jeho skrytý smysl a vyzdvihnout klíčový význam. Je obdivuhodné, že i bez využití počítače či internetu umí vyhledat a porovnat podobné texty rozdílných autorů. Jeho úkolem není literární dílo jen popsat, ale s pomocí důkladné filologické analýzy se snaží zdůraznit podstatu výpovědi, texty věrohodně zařadit do kontextu doby vzniku a/nebo čtení. Z předložených čtyřiceti textů uveřejňovaných v průběhu půlstoletí je zřejmé, že v centru Krolopových výzkumných aktivit stály iniciační podněty a recepční hlasy. Takový přístup vyžaduje na jedné straně akribii, kterou je třeba právě v dnešním sice zasíťovaném, avšak často přeci jen povrchním akademickém světě ocenit. Na straně druhé ovlivňuje tento přístup metodu výzkumu, která vykazuje srovnatelné podobnosti s technikou práce dlouholetého ordinaria pražské německé germanistiky Augusta Sauera (1855–1926). K Sauerovým žákům druhé generace se sám Krolop, cum grano salis, a tedy s humorem sobě vlastním, přihlásil, když upozornil na svého pozitivisticky laděného učitele v Halle an der Saale Ferdinanda Josefa Schneidera, který na přelomu století v Praze u Augusta Sauera ještě studoval a po první světové válce i krátce působil (s. 242).
Základní výzkum pramenů, (znovu)objevování německých literárních i žurnalistických textů vzniklých na území českých zemí v československých antikvariátech i knihovnách, v dobovém tisku i v archivech patřilo (stejně jako pro Augusta Sauera) ke Krolopovým vášním. Kritická kontextualizace těchto textů v německé literatuře je pak dalším společným konáním. Krolop si dokázal vybudovat nepřekonatelný přehled o literatuře doby, kdy vycházela Krausova Die Fackel.
Často obdivované široké encyklopedické vědomosti však nejsou jediným typickým rysem Krolopových studií. Stejně tak je charakterizují rozsáhlé a taktéž proslulé poznámky pod čarou a především někdy až neúměrně dlouhé citáty. Ty však neslouží, jako v mnohých vědeckých textech jiných autorů, pouze jako berlička vlastního myšlení. Naopak, Krolop s nimi zachází tak, jak sám popisuje metodu Karla Krause. Pokud je mu Kraus slovy Karla Čapka „mistrem čtení“ (s. 640), kterému jde o to „naučit znovu číst gramotné dítě takzvaného a často uváděného věku vědy“, dal by se tento Krolopův postřeh uplatnit i na jeho vlastní texty. Dlouhé citáty mu podobně jako v Krausově Die Fackel nejsou pouhým věcným důkazem, ale rovněž jejich prostřednictvím vykonává „tvořivou de(kon)strukci“ (s. 640). Pozitivním rysem jeho „pozitivistické“ metody je snaha o co největší objektivitu. Zásada „padni komu padni“ se odráží i ve výběru autorů a jejich děl. Krolop je fascinován hrou s jazykem, velikostí ducha autora a estetikou díla. Triviální literatura či žurnalistika poplatná jakémukoli politickému diskurzu zůstává mimo jeho výzkumný zájem, aniž by ji však úplně ignoroval.
Pavel Kosatík nazval Kurta Krolopa s ohledem na jeho biografii „dvojnásobným navrátilcem“. Z Československa byl vyhoštěn po druhé světové válce, vrátil se jako lektor němčiny v roce 1957, ale po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy byl vyhoštěn znovu, aby se definitivně vrátil po pádu Východního bloku. Pozoruhodným faktem soudě podle nynějšího výboru se mi jeví skutečnost, že politické změny během půlstoletí jeho vědecké kariéry se v jeho bádání ať už ve výběru témat, či metody a stylu práce příliš neodrazily. Nedá se říci, že by byly poplatné komunistické ideologii druhé poloviny 20. století. Zlomem v tomto ohledu není ani pád Berlínské zdi. Snad jen v dobách, kdy působil v Praze, tedy v šedesátých letech a právě po Sametové revoluci, mohl ve větší míře publikovat k germanobohemistickým tématům a k německým autorům z Čech. Kontinuita Krolopovy výzkumné práce je jistě způsobena tím, že většina objektů jeho akademického zájmu byla pro ideology marxismu-leninismu přijatelná. Nejen Goethe je čten a postaven Marxem „z hlavy na nohy, ovšem ne na Goethovy vlastní“, jak Krolop vtipně poznamenává v článku z roku 1982 (s. 51). Především to byl Krausův antimilitarismus, jeho odsouzení měšťácké přetvářky a silné sociální cítění, které Krolop tematizuje. Tato témata v mnoha aspektech určitě souzněla s doktrínou reálného socialismu Východního bloku (zde především srov. s. 450n). Pro tehdejší politický režim byly naopak mnohem problematičtější pasáže textů pojednávající o kritice jazykových vyjádření a připomínající Krausův boj proti frázi a (politické) korupci. Jak asi chápal Krolop a jeho tehdejší čtenáři či posluchači následující citát z Die Fackel: „Neber tištěné slovo s bázní za bernou minci! Neboť tví svatí za tištěné slovo už předtím svou minci obdrželi“ (s. 426). Publikován byl ve studii „Poezie a satira u Karla Krause“ pouhé tři roky po potlačení Pražského jara a po Krolopově opětovném vyhoštění z Československa. Subverzivně mohl být vnímán i další Krausův aforismus ze stejné studie na téma prostituce ducha: „Spravedlnost je vždy spravedlivá. Je přesvědčena, že právo má beztak pravdu, a tak dává za pravdu bezpráví“ (s. 427). Ačkoli se Krolop v dobách normalizace nemusel ani nechtěl akademicky odmlčet, přeci jen se zdá, že mu není Krausovo (od)mlčení po nástupu Hitlera k moci nepochopitelné: „Dokud bída trvá, slovo selhává“ (s. 408).
Krausovy nadčasové citáty zabudované do textu Krolopových studií nutí pozorného čtenáře (nejen v době normalizace) k přemýšlení a dávají mu tak možnost kriticky se vypořádávat s politickou situací a se vztahem jednotlivce k nesvobodě. Jeho Krolopem citovaný výrok („Dejte nám peníze na potírání korupce! Jinak budeme potírat korupci těch, kdo nám žádné peníze nedali.“) je srozumitelný i v České republice roku 2019.
V několika málo případech jsou sice citováni Karl Marx či snad častěji Rosa Luxemburgová, přesto výbor ze studií levicového liberála působícího ve Východním bloku nedává čtenáři příliš mnoho podnětů k úvahám o loajalitě akademika Krolopa ke komunistickému režimu. Jako základní hodnotu Krolopova přístupu k literatuře lze využít formulaci, již v souvislosti s Goethem vyřkl Walter Benjamin. Německého klasika označil v dopise G. Scholemovi z 23. února 1918 za člověka, „jemuž z úst ani pera nevyšla nikdy žádná lež“ (s. 35). Můj úsudek k tomuto závažnému aspektu Krolopova života a díla nemůže být na základě přítomného výboru samozřejmě dostačující. Zapletení germanistiky (i české) do ideologického soupeření během studené války stále ještě čeká na důkladné prozkoumání.
V českých germanistických kruzích jsou zejména v posledních letech velmi kriticky vnímány tzv. liblické konference a s nimi spojené aktivity Eduarda Goldstückera, jež nabízejí zajímavý příklad pro analýzu vztahu ideologie a akademického bádání v době komunistického experimentu. Je škoda, že Manfred Weinberg ve svém programovém textu o liblických konferencích Krolopovy názory a vzpomínky vůbec nereflektuje (srov. „Die beiden Konferenzen von Liblice“, in Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder, Stuttgart 2017, s. 24–27). Krolopovy texty jsou totiž nejen dokumentem doby, ale přímo uvádějí do problematiky tohoto specifického interdisciplinárního historického bádání. Nabízejí nejen důležité svědectví očitého svědka událostí bezprostředně předcházejících pražskému jaru 1968, ale i subjektivní recepci intelektuála z dob pozdějších. Krolop se k první liblické konferenci a roli Eduarda Goldstückera vyjádřil v roce 1991 následovně:
„Většina účastníků liblické konference v roce 1963, především její iniciátor Eduard Goldstücker, musela pravidelně čelit výtce, že se jim nepovedlo nic jiného než neúspěšně vtělit Kafku do vládnoucí komunistické ideologie. Takovou výtku si ale skutečně nezasloužili, podle mého mínění a vzpomínek se naopak poctivě snažili zbavit ovšemže akceptovaný konsenzus marxistické interpretace ideologického nánosu, šlo jim o nacházení nových odpovědí na stará dogmata, a ty chtěli i za cenu nám známých postihů veřejně pronášet, k čemuž bylo zapotřebí zdaleka ne samozřejmé občanské odvahy“ (s. 344).
Liblická konference z roku 1963 stála na počátku Krolopovy akademické kariéry a její velmi kladné hodnocení vychází patrně ze subjektivního pocitu vedeného vzpomínkou a snad i obdivem k tehdy ještě žijícímu kolegovi a iniciátorovi konference Eduardu Goldstückerovi (1913–2000). Je ovšem překvapivé, že Krolop jako kritický intelektuál v jiných textech přítomné antologie svou výpověď nerevidoval. Zůstává proto otázkou, zda se v jiných svých německy publikovaných studiích Goldstückerově roli v rámci organizace a směřování marxistické germanistiky věnoval více a kritičtěji.
Ve svých textech uveřejňovaných po roce 1991 se Kurt Krolop vyjadřoval především k fenoménu pražské německé literatury, přičemž poslední ve výboru uveřejněná studie vyšla v roce 2011. Krolop tak již nereagoval na aktuálně mainstreamové snahy současných v Čechách působících germanistů, kteří si vytyčili dosti radikální program. Jejich cílem, jak píše Manfred Weinberg v úvodu citované příručky Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder, je liblickými konferencemi stabilizovaný pojem pražské německé literatury z ideologických důvodů přímo „odstranit“ (abschaffen). Není jisté, jak by na současné aktivity svých kolegů Krolop reagoval, pozoruhodné však je, jak on sám s tímto pojmem nakládal. Ačkoli ho v žádném svém textu explicitně nedefinuje, přesto se mu daří naplnit jej smysluplným obsahem. Krolopovy argumenty vycházejí z kritiky Eisnerovy teorie „trojího ghetta“, kterou ale, jak se dnes často děje, nezatracuje ad hoc. Krolop se naopak vyslovuje pro „korekturu“ tohoto modelu, aby nebudil „falešné představy o proporcích sil uvnitř německojazyčné enklávy“ (s. 167n). Klíčovým se mi zdá v mnoha jeho textech popisovaný nárůst otevřenosti pražského kulturního prostředí a sílící snahy o komunikaci pomíjející jakékoli hranice. Právě díky ní byly od konce 19. století (konečně) pozvolna překonávány hranice „trojího ghetta“, vystavěné v Praze zejména politicky silnými německými liberály v druhé polovině 19. století. Pražské německojazyčné prostředí se v opozici vůči tradičním liberálům stále více otevíralo vůči všem podnětům a komunikace probíhala nejen v rámci tohoto prostoru, ale i s dalšími německojazyčnými Židy a s Němci českými, rakouskými i říšskými, ale především stále více i se sousedícími Čechy. Přední osobnosti německojazyčné pražské kultury navíc vzájemnou komunikaci vnímaly jako příležitost k obohacení. V německojazyčných pohraničních oblastech, kam začínaly migrovat české pracovní síly, se naopak krok po kroku prosazovala snaha o uzavřenost, ghettoizaci, která zabraňovala styku s novými českými sousedy, vylučovala německojazyčné intelektuály židovského původu a vyznačovala se obavou z cizích (tedy ne německy nacionálních) kulturních podniků. Právě problému integrace německojazyčných Židů v pražském prostředí a stále sílící antisemitismus v pohraničním pásmu českých zemí představují pro Krolopa lakmusový papírek pro vnímání dichotomie Praha × provincie (srov. především stať „Pražské dědictví a »rakouství«“, s. 159–172, zde hlavně s. 168n).
Z těchto řádků plyne závěrečné pozitivní hodnocení Krolopových textů. Kurt Krolop by neměl být stavěn na piedestal jen za své zásluhy o překonání krize české germanistiky, již způsobily politické události druhé poloviny 20. století, či za navázání na předchozí tradice bádání o německé literatuře svázané s českými zeměmi. Jeho texty by měly být čteny tak, jako on sám četl Karla Krause. Krolopova metoda ad fontes by neměla v žádném případě zapadnout. Svou komplementární metodou „prostřihů“ mezi českou a německou literaturou, jak ji představuje v studii „Přitakávači a odmítači“ (s. 619–636), dal již v roce 1987 významný podnět pro vskutku transkulturní výzkum literatur českých zemí. I proto se mi jeví antologie Krolopových textů jako výtečná příručka pro výzkum literární historie především epochy intenzivního česko- německého stýkání a potýkání se v době nacionalismu, tedy od druhé poloviny 19. a na počátku 20. století. Krolopův styl a metody výzkumu jsou uplatnitelné jak na německojazyčné, tak i na českojazyčné texty, jeho snaha hledat paralely, vzájemná ovlivňování, transfery a recepce, dávají kvalitní základ pro moderní výzkum literatury vzniklé v českých zemích. Je jen dobře, že se jimi nyní bude moci inspirovat také již probíhající bohemistický výzkum.

Kurt Krolop: Studie o německé literatuře. Ed. Jiří Stromšík. Praha, Triáda 2018. 728 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2019.