Previous Next
Proč dnes číst Krolopa? MIREK NĚMEC Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018) TAMÁS BERKES Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny? VÁCLAV MAIDL Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...

MARTIN C. PUTNA

„A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“
Každý současný student, který už nezažil Jiřího Brabce při veřejném přednášení, má právo se tak ptát. Má právo znát to, čemu se konvenčně říká „život a dílo“. Jenomže jeho „život a dílo“ jsou mimořádné i v tom smyslu, že jsou mimořádně špatně popsatelné; že jsou „mimo řád“ současných akademických konvencí (a idiotských scientometrií, těchto ideologií naruby); přitom však spočívají právě v celoživotním úsilí o hledání řádu. Řádu ovšemže hlubšího, než jsou konvenční „pořádky“.
Kdo hledá písemné dílo Jiřího Brabce, nenajde málo: z 60. let texty o Hrubínovi a o čtení poezie, edice spisů Hrubínových, Halasových či Teigových. Z doby disentu zejména Slovník českých spisovatelů (Edice Petlice 1979), vydaný pak v Torontu u Škvoreckých a po revoluci doma, s nově přiléhavějším názvem Slovník zakázaných autorů 1948–1980. Z doby po revoluci výbor studií Panství ideologie a moc literatury (2009) či edice jednotlivých svazků díla Seifertova a Masarykova. A samozřejmě mnoho článků v dílech kolektivních; od revoluce do současnosti snad nejvíce v dílech masarykologických (a samozřejmě ještě mnoho jiného, ale to lze najít v příslušných bibliografiích).
Na řádného literárního historika by to bylo víc než dost. Jenomže Jiří Brabec, jak řečeno, jest literárním historikem „mimo řád“ a „pro řád“. Proto pravím: toto všechno, připomenuté i opomenuté, není dílo Jiřího Brabce. To všechno je jakoby jen „in margine“ čehosi hlavního, jakéhosi skutečného díla. Díla, které není dílem psaným.
Jakže? Dílo literárního historika není dílo psané? Ono je to dílo psané, ale psané „mimo řád“, „psané na vodu“. Je to dílo psané hlasem na neklidné a nestálé moře studentských hlav. Tímto dílem jsou dějiny české literatury 20. století, a to (oproti konvencím) „dlouhého“ 20. století, toho počínajícího českým modernismem, zvláště pak Šaldou a Masarykem.
Šaldou a Masarykem, správně-li si vzpomínám, počínaly i Brabcovy přednášky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity onen první semestr po revoluci, kdy mohl začít znovu přednášet. Moře naše studentské se vzdouvalo pod vichrem toho hlasu a nevím, jak mnoho chápalo ze všech jednotlivých soudů a souvislostí. Jistě však chápalo to „jediné podstatné“: totiž že v hlavě tohoto muže se nacházejí hotové, připravené dějiny moderní české literatury. Dějiny pojaté ne jako soubor jmen a dat; ne jako soubor směrů a žánrů; a už vůbec ne jako soubor nějakých „textů o sobě“, které nemají k dějinám žádného vztahu. Dějiny české literatury jakožto dramatický příběh zápasení o pravdivost poznání, vyjádřenou uměleckým textem. Poznání charakteru národa — a znamení doby — a sebe sama: Toho, kdo čte. Toho, kdo píše. Toho, kdo zkoumá. Toho, kdo má „rozkoš z textu“, ale ne tu narcistickou à la Roland Barthes, nýbrž tu rozkoš z rostoucího rozumění à la Johann Faust.
Kde jsou tedy ony velké dějiny moderní české literatury? Přece v tom moři studentských hlav — a v hlavě učitelově. Učitel je nenapsal. Učitel je možná příliš Faustem, než aby mohl říci „toto už je ono“, „mám dobádáno“, „vidím pravdu“, „nastal čas sepsat TO HLAVNÍ“. V moři studentských hlav — i mezi Brabcovými kolegy — si leckteří uvědomovali, jak strašlivá by byla ta škoda nenapsání, k níž se schylovalo. Existovaly nabídky, že učitel nemusí dějiny sám napsat: stačí, když jen nadiktuje nějakému studentovi nebo studentce. Učitel však nechtěl. Ten správný čas — faustovský „okamžik“, biblický kairos — už nastal, a už zřejmě minul.
Škoda je to nezměrná. Na polehčenou lze však říci dvojí: Jednak, že je to třeba dobře, protože když se někteří velcí učitelé a myslitelé (z těch českých moderních budiž jmenován Jindřich Chalupecký nebo Bohdan Chudoba) ve finále své intelektuální dráhy pokusili sepsat „to hlavní“, svou „summu“ — moře v hlavě už se nedokázalo na stránky textu přelít adekvátně; tak, jako ono moře, které podle legendy ze života svatého Augustina přeléval chlapeček na břehu do mušle. A jednak, že Brabcovo hlavní dílo zůstává mimo-řádným i v tomto aspektu: my, jeho vděční žáci a posluchači, máme úkol uchovat toto moře ve svých hlavách a přelévat z něho mušlemi a putnami dále, seč jsme schopni.
Tolik tedy dílo. A život? Tak, jako existovaly nabídky nadiktovat dílo, existovaly i nabídky vyprávět život. Bylo by přece tolik co vyprávět! O dětství dělnickém, o přátelství se Seifertem, o spisovatelském vlnění po ruské okupaci, o Chartě, o podzemní bohemistice… Jiří Brabec však opět všem nabídkám odolal. Jedním z hlavních důvodů, který uváděl, je ona etapa, na kterou není hrdý: 50. léta. Odpovědělo se, a bylo mu to jistě mnohokrát odpovězeno: No a co? Zkušeností mladistvého komunistického zápalu prošlo tolik českých vzdělanců, umělců a myslitelů — a ti poctiví, podobně jako Jiří Brabec, došli k reformismu a spoluvytvářeli rozmach 60. let; a ti nejstatečnější, podobně jako Jiří Brabec, došli až k Chartě a jejím podpisem se stali morální elitou národa.
Jiří Brabec však nechce; nu, tak tedy nechce. Nechce být ani Pavlem Kohoutem, který umělecky performuje své pokání — ani Milanem Kunderou, který se schovává za formuličku „dílo je vším, autor ničím“. Správně-li si vzpomínám, přirovnával jednou, to již v soukromí, svou pozici — a obecně pozici literárního historika —, k pozici rybičky v akváriu: plave v něm, ve své době a situaci, s ostatními rybičkami, účastníky „literárního procesu“. Jakpak by si mohl myslet, že vyskočí nad akvárium a bude „objektivně“ popisovat to milieu, jehož je sám součástí — natož sám sebe?
Jiří Brabec má plné právo na své volby. Musí však tedy nésti i jejich rizika. Rizikem Brabcovy volby „nepsat“ a „nevyprávět“ je to, že „bude psán“ a „bude vyprávěn“. Že tak, jako můžeme dělit „Březinu I“ a „Březinu II“, neboli aktivního básníka a objekt vzpomínkových knih, budeme muset dělit i „Brabce I“ a „Brabce II“. A tak, jako se od sebe liší „Březina II“ v podání Chalupného a Demla a Pickové-Saudkové a Lakomé — bude se lišit v různých podáních i „Brabec II“. Ale koneckonců, což se od sebe neliší Sókratés v podání Platónově a v podání Xenofóntově? A což ono zde již použité „správně-li si vzpomínám“ nenaznačuje riziko každého vzpomínání?
„Správně-li si vzpomínám…“
…tak mě Jiří Brabec někdy těsně po revoluci zrazoval a skutečně zradil od myšlenky přidat si bohemistiku jako třetí obor, ač jsem se jí tehdy už fakticky věnoval: K čemu by vám to bylo, ztrácet čas historickými mluvnicemi? Choďte si, na co potřebujete.
…tak mi Jiří Brabec po vydání Ruska mimo Rusko — nebo to bylo po vydání nějaké jiné knihy, kterou dnes pokládám za juvenilii? — říkal: Pozor, tohle ještě není vaše dílo!
…tak Jiří Brabec nesčetněkrát, když jsem za ním přišel s objevem nějakého zapomenutého katolického literáta 19. století, o kterém koryfejové „katolické literární historie“ nic nevěděli a vědět nechtěli, rozjasnil tvář, a začal mi o onom literátovi vyprávět, čím byl zajímavý a co si z něj lze vzít.
…tak Jiří Brabec vyprávěl, že po okupaci byli se Seifertem za Lacem Novomeským, aby také podepsal protest proti Rusům, ale Novomeský nechtěl, protože „baťka Vajanský“ se na ty Rusy přece tolik těšil…
…tak mi Jiří Brabec vyprávěl, jak začal v 50. letech číst Demla a jak se Deml dal v antikvariátech za pár korun sehnat, zatímco Čapek byl zakázaný…
…tak mi Jiří Brabec vyprávěl…

 

Vyjde v České literatuře 5/2019.