Previous Next
Poutavý bedekr po světech československých přepisovatelů PETR ŠÁMAL Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v...
Mlhoviny strukturalismů PIOTR GIEROWSKI Literárněvědný strukturalismus je příkladem jednoho z nejdůležitějších směrů 20. století, který zanechal...
Průvodce po cestách literárněvědného strukturalismu HERTA SCHMID Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného...

KAROLINA ĆWIEK-ROGALSKÁ

První svazek korespondence mezi Tomášem Garrigue Masarykem a Josefem Svatoplukem Macharem přináší čtenářům 183 dokumentů, zahrnujících kromě dopisů také dopisnici, telegram a dva fragmenty dopisů. Z toho je Masaryk autorem 99 čísel a Machar 80 z dochovaných dopisů. Výměna názorů mezi oběma autory, kterou kniha představuje, byla vedena od 21. října 1893, kdy se Masaryk ve svém prvním dopisu snaží získat Machara jako přispěvatele časopisu Naše doba, do 29. prosince 1895, kdy Machar uvažuje o případné polemice s Josefem Kaizlem ohledně Masarykovy Naší nynější krize. Už v tomto krátkém úvodu je naznačena postupná proměna korespondence, jež se vyvíjí od zdvořilých úvah k důvěrným rozhovorům.


Pokusíme-li se o krátký přehled hlavních témat, která korespondence obou autorů zahrnuje, zjistíme, že je možné ji rozdělit do několika okruhů. Zaprvé: oba fascinuje literatura, a to nejen jako životní profese, jak je tomu v případě J. S. Machara, anebo zdroj informací a postojů, jak je to často u T. G. Masaryka, ale literatura jako společenská instituce a kulturní jev. Druhým tematickým okruhem je reflexe psaní jako aktivity a tvůrčího procesu, a to jak u autorů dopisů, tak u dalších spisovatelů. Třetí velké téma představuje pozice, již oba autoři zaujímají v české společnosti. Čtvrtým jsou generační polemiky, které rozdělují tehdejší českou politickou a kulturní scénu, pátým pak svět žurnalistiky, a to jak ten veřejný (co se kde píše), tak ten skrytý, tj. co se děje v pozadí otištěných článků, kdo píše pod jakou šifrou, kdo komu posílá svou tvorbu a kým je získáván pro psaní do určitého časopisu. Poslední velký tematický okruh zahrnuje domácí svět obou korespondentů. Je příznačné, že už první setkání T. G. Masaryka a J. S. Machara se týkalo literatury. V roce 1888, tedy pět let před tím, než zachycuje jejich vztah nynější svazek, se oba setkali u Josefa Kaizla. Masaryk, jak to líčí Machar, na něj udeřil: „Jak se vám líbí Dostojevskij?“ (s. 82). Načež mu měl básník odpovědět, že výš oceňuje Turgeněva — „k poznání a ocenění Dostojevského jsem dospěl později“, dodává vzápětí. Okamžik prvního setkání zde nezmiňuji náhodou, předznamenává totiž problém, kterému oba autoři věnují velkou pozornost: jaký vliv může mít literatura na společnost a jak je možné s tímto vlivem pracovat. U obou těchto pozorovatelů a současně i spolutvůrců českého kulturního života je zjevné, že nejde už jenom o otázku, dosahuje-li česká literatura úrovně světové literatury, ale jakou roli by měla plnit v moderní společnosti. Jak pro Masaryka, tak pro Machara se beletrie stává zdrojem, z kterého čerpají inspirace a který se zvláště v Masarykově případě také stává materiálem pro sociologické studie. Neznamená to však, že by oba autoři pomíjeli otázky vývoje české literatury. Důležité místo zaujímá v korespondenci tzv. Hálkova aféra, která propukla po zveřejnění známého Macharova článku o významu Vítězslava Hálka pro českou literaturu. Téma se objevuje v Macharových dopisech už na počátku: „Vezměte Heina a vytrhněte mu žihadlo — a to, co zbude, je čistý Hálek“ (s. 92), poznamenává ironicky v únoru roku 1894. Zde se prolíná také ono první velké téma jejich vztahu s třetím: generační polemikou, v tomto případě především ve vztahu k básnické tvorbě Jaroslava Vrchlického.
Čtenář recenzovaného svazku korespondence může pozorovat, jak se Vrchlický, k němuž původně Machar vzhlíží jako k autoritě, stává nejenom synonymem zaostalosti a pejorativně chápaného eklekticismu, ale začíná pro autory dopisů ztělesňovat většinu negativních jevů, které pozorují v české společnosti své doby. Začíná to ještě nevinně, když se Masaryk přiznává, že nerozumí poezii (s. 87). Od tohoto konstatování si budou obě osobnosti sdělovat dojmy z četby svých děl. I když je občas vidět, že to pro ně není snadné. To když Machar čte Masarykovu Konkrétní logiku — a to navzdory Masarykově poznámce, že knize neměl věnovat tolik času. Pro Machara se Vrchlický pomalu stává příznakem nemodernosti, což podle něj platí o celé české poezii. Ani k ní — jak přiznává — „nemá velkého respektu“ (s. 88). Jako refrén se vrací slova vyřčená kdysi Eduardem Albertem, že Vrchlický je českým Goethem. Opakovaně a s nezastřenou ironií je zmiňuje především Machar. Činí tak navzdory tomu, jak poznamenávají editoři svazku, že původně stál Vrchlickému poměrně blízko, teprve od roku 1893 se začalo jejich přátelství proměňovat v chladnější vztah, až z něj konečně nic nezbylo. Jak píší: „Masaryk svým způsobem Vrchlického nahradil“ (s. 124). Také zde je třeba poznamenat, že Machar neustále čeká na nějakou Vrchlického reakci. Je tak patrné, že pro něj autor Z hlubin nepřestává být jakýmsi vztažným bodem. I když se Vrchlický rozhodl nereagovat na články kritizující jeho tvorbu, Machar neustále očekává, že „teď“ — tedy po otisknutí nějaké stati — už zaútočit musí a zaujme nějaký postoj k tomu, co se o něm píše.
V dopisech — zde je třeba připomenout, že do korespondence vedené oběma muži zasahovaly i další osoby, neboť si navzájem posílali dopisy jiných svých korespondentů — se Masaryk opakovaně táže po inspiracích Vrchlického tvorby a spolu s Macharem sledují to, co někdy označují za plagiát či přímé navazovaní na jiné, Vrchlickým často překládané autory. Někdy to skoro vypadá, jako by zvláště Machar chtěl u staršího kolegy vyvolat nějakou silnější reakci.
V tom se také liší Masarykův způsob a strategie psaní. Zpravidla se vyjadřuje spíše kvůli určitému problému: jeho terčem není konkrétní osoba, ale její tvorba. Ne vždycky je tento záměr pro okolí srozumitelný, osoby bývají často ztotožňovány se svým dílem. To je vidět například i v Masarykově ne vždy důsledném přístupu k Vrchlickému. Ačkoli pro něj básník reprezentuje zahraniční, s „českým duchem“ dostatečně nepropojené vlivy (příkladem je mu Pan Twardowski), v dopisech se zmiňuje také o tom, že Vrchlický je mu nesympatický i s ohledem na jeho soukromý život. Vyměňují si s Macharem, který dokonce Vrchlického ženě Ludmile Fridové věnoval jednu ze svých básní ve sbírce Zde budou kvést růže, několik poznámek na toto téma. Ostatně kontext vzniku tohoto díla, a zdaleka nejen jeho, vydaná korespondence pěkně dokresluje.
Oba autoři podrobují českou literární tvorbu své doby detailní kritice zejména proto, že mají oba zájem, aby se stala nedílnou součástí literatury světové. Nejde jen o jejich vlastní pozici ve společnosti, ale o zřetelný pocit tvůrčí zodpovědnosti. Jiný v případě Machara-básníka, jiný v případě Masaryka-kritika, který poměrně často uvažuje o tom, že opustí unavující práci na univerzitě a bude se naplno věnovat psaní a přednášení mimo univerzitu. Je vidět, že velkou radost mu dělají například setkání s dělníky a že ho stále více začínají zajímat sociální otázky. Uvažuje i o svém návratu do aktivní politiky. Politika má ve vztazích obou osobností důležité místo. Oba sice tvrdí, že politiky nejsou, avšak také tato stránka veřejného života je zajímá. Masaryk je sice světem politiky momentálně zklamán a Machar zas o sobě otevřeně píše, že i když analyzuje politické záležitosti, politikem není, veřejný život je však přitahuje — je totiž zřejmé, že oba touží po změně stávajících poměrů.
Češství se jim jeví na jedné straně jako břemeno, občas nesnesitelné, na druhé straně jako výzva, ke které se cítí povoláni. Na okraji se oba cítí i s ohledem na aktuální životní okolnosti. Machar bydlí ve Vídni, kam se přestěhoval záhy po svatbě, když nemohl najít vhodnou práci v českých zemích. V září 1895, když dostal nabídku práce ve Východoindické společnosti, dokonce poznamená, že „komické je přitom jen to, že by český poet dostal spíš na Formose existenci než v Čechách“ (s. 342). Téma práce, která není přímo spjata s procesem autorské tvorby, a také běžné hmotné starosti, se v dopisech obou autorů objevuje poměrně často. Někdy dokonce Machar Masarykovi líčí svůj osud, nahlížený prizmatem permanentního nedostatku peněz, načež mu Masaryk vylíčí své zkušenosti. Oba dva se přitom navzájem ujišťují, že tak důvěrné věci nesdělí nikomu jinému. Děje se tak v té fázi jejich vzájemného vztahu, kdy se mezi sebou snaží najít stále více podobností. Masaryk například připomíná, že jména obou začínají na „Ma“ (v popisovaném případě ekonomické nouze vyznívá to až ironicky). Machar si zase všímá, že v Masarykových dopisech nalézá věci, o kterých sám přemýšlel, nebo že Masarykův dopis anticipuje jeho myšlenky. Kvituje to vtipně, že v takové věci nevěří, avšak je patrné, že se oba autoři snaží hledat nejenom podoby ve svých osudech, ale že si vzájemně nastavují zrcadla, ve kterých se do jisté míry shlíží a oceňují vlastní životní cestu.
Je v tom jistá míra koketérie. Machar se na Masaryka obrací slovy mistře, i když si tykají: nejedná se však jen o znak asymetrie vzájemného vztahu, kdy básník k autorovi České otázky, o čtrnáct let staršímu, do jisté míry vzhlíží. Důležitá otázka, kterou si může čtenář korespondence položit, směřuje k tomu, o jaké generaci vlastně mluvíme, jaké generační spory a polemiky se nacházejí v jejím jádru? Věkový rozdíl mezi Masarykem a Macharem je poměrně značný. Sám Machar se hlásí k mladé generaci a mezi mladými vidí Masarykovo místo. Jiná perspektiva se otevře, když se podíváme na širší kulturní kontext kolektivního manifestu Česká moderna. Machar je v danou chvíli nahlížen jako přední autorita této generace, a to ve chvíli, kdy na scénu pomalu vstupují její mladší představitelé, kteří si teprve osvojují role vyjadřovatelů veřejného mínění a kritiků zastaralých pořádků. V korespondenci Masaryka a Machara lze pozorovat vzestup F. X. Šaldy, který se na počátku jeví oběma autorům jako nezkušený mladík, o jehož názorech nejsou zcela přesvědčeni, a na konci svazků již vidíme, jak se jejich ohled mění: Šalda má v té chvíli ve veřejném prostoru své pevné místo a nelze jej pominout.
Korespondence mezi Masarykem a Macharem postupně nabývá na důvěrnosti: od diskuze o článcích v tisku a výměny názorů na společné známé se dostávají až k finančním důvěrnostem. O to více se Masaryka dotkne záležitost prohlášení Česká moderna, mezi jejímiž signatáři schází. Machar mu své rozhodnutí zdůvodní a konečně nějak oslabuje význam toho, co se stalo — ne jednou napíše, že pokud to bude vypadat takto, s celým tím hnutím nakonec skoncuje.
Není však v tomto faktu vidět hlubší generační rozpor? Zůstává totiž otevřenou otázkou, nakolik jsou Masaryk a Machar představiteli téhož hnutí. Když Machar zdůvodňuje svůj záměr napsat manifest, Masaryk se mu v danou chvíli jeví jako poněkud pasivní postava, která zůstává zdrojem inspirace a měla by zaujímat nějaké místo mezi mladšími, ale je vidět, že básníkovi začíná vadit něco, na co si stěžuje i sám Masaryk: poučování a mentorování. Jasné je to, kdy napíše: „Předně: nevěděl jsem vlastně co a jak. Za druhé: obával jsem se, že mě nějak zchladíte, za třetí: že řekněte: ten tam nemá být, ten ap. — zrovna to, jak mi dnes přiznáváte v listě“ (s. 365). Zdá se, že se tímto způsobem Machar snaží nějak vyrovnat s jejich relací, a to přesto, že jejich vztah neměl povahu závislosti a podřízenosti.
Čtenáře může zarazit, jak výrazně se Masaryka problém manifestu dotkne a jak chladně zní jeho dopis Macharovi z 30. října 1895. Masarykova reakce je trpká, je v ní vidět jakási obava ze zaostávání, pasivity, o které mu později napíše samotný Machar, možná dokonce i pocit stáří. Masaryk se cítí ještě více „na okraji“ — tento pocit, který ho doprovází už několik let, se teď objevuje také ve vztahu, v nějž vkládal velké naděje. A ačkoli se po Macharově odpovědi jistá dotčenost zmírňuje, čtenáři je těžko se zbavit dojmu, že něco se v jejich vztahu proměnilo. Že Masaryk reagoval poněkud odtažitě, když něco odporovalo jeho plánům, je v korespondenci zřejmé již dříve. To když se Machar chystá omezit své psaní do rubriky Rozhledy v Naší době. Taktně se to snaží vysvětlit, dokonce nabízí kandidáta na své místo — Masaryk sice odpoví, že uvedeným důvodům rozumí a že by Macharova umělecká tvorba měla zaujímat první místo v žebříku jeho priorit, čtenář se však nemůže zbavit dojmu, že Masaryk reaguje jako rozčilený rodič v rozhovoru s nezvedeným dítětem. Avšak takové momenty se v korespondenci vyskytují spíše zřídka. Pokud bychom chtěli jejich vzájemný poměr stručně charakterizovat, máme co do činění se vztahem dvou rovnocenných partnerů, kteří se vzájemně inspirují a podněcují k další práci.
Zvláště cenný je pro oba partnery vzájemný kontakt v momentech, kdy jsou ostře kritizování literární veřejností. Přitom oba takové příležitosti sami vyhledávají. Současně je však zřejmé, že při psaní svých děl a polemik volí odlišné strategie. Machar se dokonce Masaryka ptá: „nezaráží Vás trochu ta jízlivost v mých polemikách? Já to jinak nedovedu. A že se vrhám hned vždy na osobu, nedivte se. Cítím dobře, že to není pravý způsob, ale mám vždy tu, jak Vy říkáte, fyzickou zlost […]“ (s. 186). A Masaryk odpovídá, že: „»Jízlivost« ve Vašich polemikách není zlá […]. Já jdu poněkud jinak — jsem kantor a ustavičnou polemikou zvykl jsem si slova pilovat tak, aby co nejméně mohli překrucovat. Znám totiž vždy napřed, co by asi řekli“ (s. 187). Tyto dvě věty odhalují zmíněné odlišné strategie psaní: Masaryk se více než Machar soustředí na určitý pozitivní program, nejde mu jen o kritiku. Pro Machara je psaní jakousi rukavicí hozenou české společnosti, kterou pozoruje zároveň zevnitř a zároveň z vídeňské dálky. Masaryk se nachází v samotném středu událostí, a tím více se může stěžovat na nedorozumění ohledně svých cílů a problémů — těch, o kterých chtěl diskutovat ve svých dílech.
Obraz Prahy, který se objevuje v jeho dopisech, překvapuje. Již na počátku píše: „doma, v Praze chci říci, je tak dusno, moc dusno, a otevřeš-li hubu, abys popadl trochu vzduchu a se nezalknul, dají ti po ní, abys prý se neopovažoval hlesnout…“ (s. 85). Čtenář si nemůže nevšimnout, že Masaryk precizuje: doma, tedy v Praze. Není samozřejmé, že jedno znamená druhé. A pokračuje: „Mně i ta Praha jinak vypadá než těm pravým Čechům“ (s. 90), pokračuje v líčení svých názorů na to, co se mu v ní jeví malebné a co zároveň básníci opomíjejí. „Anebo jsem já tomu českému světu tak odcizený, jak mi to říkají, a nerozumím mu, nežiju s ním?“ (s. 90), ptá se v tomtéž dopisu. Ačkoli mu Machar opakovaně píše, jak mu závidí, že se nachází v centru a v bojovné vřavě všech sporů a události, Masaryk se necítí jako někdo, kdo je „ve středu“. Fyzicky se v tomto centru sice nachází, duševně se snaží být nad ním. Nechce totiž dělat filozofii, literaturu a žurnalistiku omezenou na (mnohdy falešné) české poměry, ale s ohledem na Evropu. „Pro Evropu potřebujeme se ozývat německy nebo jinak“ (s. 373), poznamená v jednom z posledních dopisů uvedených v recenzovaném svazku. A ono „jinak“ je opravdu příznačné. Stručně řečeno, hledání cesty k tomu „dívat se jinak“, zpochybňovat zažité názory, to je oběma osobnostem společné, ať již jde o Masarykův pohled na Jána Kollára, nebo Macharovu kritiku Hálka.
Zajímavou, i když z hlediska celku korespondence poměrně okrajovou záležitost představuje soukromý a rodinný život. Masaryk věnuje několik řádků tomu, jak tráví volno na Slovensku, v několika větách popisuje, jak společně se ženou čtou a jak se Charlotta Garrigue Masaryková dívá na Macharovu tvorbu. Svěřuje se z únavy, kterou mu způsobilo stěhování do nového bytu, a vzápětí poznamenává, jak je spokojen s krásnou vyhlídkou. Machar popisuje potíže své ženy během druhého těhotenství a ptá se na možnost nalezení práce pro svého bratra mlynáře. Tyto krátké zmínky pomáhají nalézt v korespondenci obou mužů prvky každodenního života, neponořeného do hloubky veřejného dění české společnosti této doby.
Ediční zpracování recenzovaného svazku nedává prostor k výhradám. Korespondenci otevírá rozsáhlá studie Vratislava Doubka a Lucie Merhautové „Skepse a naděje. Formování základů reformního modernismu“, ve které je představen širší kulturní a umělecký kontext korespondence, následuje „Ediční úvod“ Heleny Kokešové a Ireny Kraitlové. Každý dopis je opatřen poznámkami a vysvětlivkami, které pomáhají v orientaci. Tady by si čtenář mohl položit ještě otázku, nakolik se četba žurnalistických článků, o kterých — prostřednictvím dopisů — rozmlouvají Masaryk a Machar, jeví jako nezbytná součást této korespondence? Měl by čtenář pročíst anebo prolistovat zmíněné články, aby měl úplný pohled na výměnu názorů mezi Masarykem a Macharem? Uvažování o tom, co oba nacházejí v běžném tisku, zaměstnává autory jak z důvodů praktických — nacházejí tam reakce na vlastní tvorbu a také inspirace k rozhledům, které zařazují do Naší doby — tak i z čiré potřeby být uprostřed dění. Žurnalistická činnost však odkrývala zájmy veřejnosti, a na ty chtěli oba dva autoři reagovat živě a — jak už bylo řečeno — nejčastěji „jinak“ než doposud.

 

T. G. Masaryk — Josef Svatopluk Machar: Korespondence. Svazek I. 1893– 1895. Edd. Helena Kokešová, Petr Kotyk, Irena Kraitlová. Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2017. 453 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2018.