Previous Next
Neznámá slovanská avantgarda MARKÉTA KITTLOVÁ Ruský sborník Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda si vytkl...
Far away, so close: estetická funkce a estetická zkušenost JOSEF ŠEBEK Kniha Davida Skalického Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost je zajímavým pokusem o promyšlení konceptů,...
Marxismus jako metoda a projekt MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní...

BARBORA DOLEŽALOVÁ

Ve dnech 19. a 20. září 2018 proběhla v Moravské zemské knihovně konference s názvem Slovníky modernistů a paradigmata moderny, kterou společně s Moravskou zemskou knihovnou pořádala Filozofická fakulta Jihočeské univerzity a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Své příspěvky předneslo 26 vystupujících z České republiky i ze zahraničí.
Konferenci zahájil Vladimír Papoušek (FF JU), který v příspěvku „Modernismus a krize popisů světa“ zkoumal příčiny selhávání modernistických popisů světa. Papoušek v něm prezentoval možnosti analýzy diskurzu modernistů, opírající se především o teorii řečových aktů. Poté vystoupil Josef Vojvodík (FF UK) s příspěvkem „»Svět po potopě | která už vše kácí«: smutek moderny a její »práce truchlení«“, ve kterém poukázal na výraznou afinitu poezie moderny 20. století ke smrti, truchlení, mizení, prázdnotě, nepřítomnosti. Tento tanatofilní rys moderny demonstroval na ukázkách z básní T. S. Eliota, Otokara Březiny, Stéphana Mallarmého a dalších modernistických básníků a také výtvarných umělců.
Druhý blok otevřel Tomáš Kubíček (MZK) příspěvkem „Hledání jazyka moderny slovníkem romanopisců“, v němž se soustředil na kritické reflexe způsobů vyprávění ze strany modernistických autorů v období vrcholné fáze moderny, která v krizi důvěry otřásla i tradičními vyprávěcími formami. Příspěvek Jiřího Hrabala (FF UP) se zabýval užíváním slova originalita v modernistickém myšlení, které je nevyhnutelně svázáno s něčím, co je odlišné, nové, co se vymezuje vůči tradici. „Teze, zásady, úvody — programové texty pražského funkčního strukturalismu“ byl název následujícího příspěvku Ondřeje Peška (FF JU), jehož cílem bylo demonstrovat možnosti komputační analýzy tematické struktury textu na programových textech Pražského lingvistického kroužku. Závěrečný příspěvek dopoledního bloku přednesl David Skalický (FF JU), jenž se zaměřil na teoretické texty Jana Mukařovského a jeho pojetí estetiky jako vědy. Vědeckost Skalický chápe coby stejně fundamentální rozměr Mukařovského estetiky, jako je jeho strukturální, funkcionální a sémiotická orientace.
Odpolední blok zahájil Jan Staněk (FF JU) příspěvkem vycházejícím ze srovnání Eliotova pojetí „romantické hereze“ a Curtiova hodnocení antiromantických postojů zastávaných autory nacionalistickými i proevropsky zaměřenými. Na jeho základě se pokusil o obecnější postižení místa a významu antiromantismu, resp. klasicismu v některých vlivných meziválečných rozborech neutěšenosti tehdejšího kulturního a politického stavu Evropy. Marie Langerová si ve svém příspěvku kladla otázku pojmu mistrovské dílo a jeho vazeb k literatuře, k podmínkám jazyka, „zradě obrazů“, nalezeným objektům a obrazům-montážím. Další přednáškou, nazvanou „»Skutečný život« jako položka slovníku uvažování o literatuře ve 20.–40. letech 20. století“, přispěl Petr A. Bílek (FF UK — FF JU). Zaměřil se v ní na obrazy skutečného života v několika textech, které zkoumal na základě Pepperova konceptu kořenové metafory (root metaphor), která utváří území empirického pozorování. Z Peppera vycházel i Martin Kaplický (FF UK — FF JU), jenž ve svém referátu „Hledání zdrojové metafory v teoretických úvahách o umění F. X. Šaldy a Karla Čapka“ pojednával o vztahu těchto dvou autorů a jejich pohledu na literární kritiku, kde se jejich koncepce a požadavky výrazně rozcházejí.
Také Dominik Bálan (FF UP) se věnoval Šaldovi, když poukázal na kritikovo dvojí zacházení s pojmy moderna a moderní a na významné aspekty jeho chápání modernity. Jan Wiendl (FF UK) se zabýval „Metamorfózami a konstantami konceptuálního myšlení raného Karla Teigeho (deníky a stati)“. Vodítkem pro něj byl zejména klíčový ideový svár „řádu“ a „dobrodružství“, který mladý Teige častokrát tematizoval. Wiendl se zaměřil na dosud nevydané Teigeho deníky z let 1918–1919, kde shledává otisk zesílené sebereflexe a cíleného formování osobnosti a kde je patrná silná identifikace s revoluční dobou, a to v politické i umělecké rovině. Růžena Vacková, stejné jméno, matka a dcera, byť dvě rozličné osoby, o nichž pojednávala Libuše Heczková (FF UK) v příspěvku „Dvě Růženy Vackové — myšlení žen mezi moderním a tradičním“. Podle Heczkové šlo oběma především o praktický čin a péči, kdy se chtěly starat o veřejný prostor stejně jako o ten soukromý. Svou přednášku zakončila tvrzením, že ženy, které se mohou jevit jako konzervativní, jsou silně modernizované, a řeč o ženě a řeč žen je formována tím, co se děje na politické scéně.
Závěrečný středeční blok započal Peter Chvojka (FF JU) úvahou o „Nezainteresovaném zalíbení a smyslovém vyzařování ideje jako paralelním vztahu u ruských futuristů“ v rámci kantovské a hegelovské estetiky. Chvojka v něm problematizoval tuto dichotomii P. V. Zimy z jeho Literární estetiky, přičemž poukázal na otázku gnozeologické funkce umění, jeho pravdivostní hodnoty a heteronomní souvztažnosti umění s filozofickým, politickým či sociálním kontextem. Poetický název příspěvku „»Choré, impotentní mlhoviny« versus »osy obrazivého kosmu« — Holanova lyrika 30. let ve světle dobových periodik“, zvolil Martin Dvořák (FF JU), který v něm mapoval, jak doboví recenzenti v kulturních periodikách reagovali na „vpád“ Holanova básnického sebevyjadřování a jeho figurativní řeči do literárního prostoru. Ukazoval, jak byl básníkův slovník přijímán a nakolik byl vnímán (na jedné straně spektra uvažování o básnické řeči) jako přijatelný a produktivní, či (na druhé straně) jako anomální a deviantní. Závěrečným příspěvkem prvního dne konference Ondřej Selner (FF JU) tematizoval individualitu „váchalovské“ literární řeči v dobových intencích dvacátých a třicátých let.
Druhý konferenční den byl zahájen příspěvkem Michala Bauera (FF JU) „Představy o roli umělců po vzniku republiky v roce 1918“, v němž ukázal, že hlavní úkol (či dokonce poslání) své tvorby viděli po vzniku republiky často i sami umělci jako službu národu. Kenichi Abe (Univerzita v Tokiu) se ve svém příspěvku pojmenovaném „»Východ« jako ambivalentní znak čili reprezentace »Asie« v meziválečné české literatuře“ tázal, co znamená „Východ“ v diskurzu modernismu střední Evropy. Na řadě českých meziválečných děl ukázal atraktivnost v přivlastňování si japonských a obecně asijských motivů. K důležitosti vnitřních hodnot za 1. světové války se vrátil Martin Tichý (FPF SU, Opava), jehož příspěvek nesl název „Hodnoty srdce: K proměně kritického diskursu za 1. světové války“. Ukazoval v něm, že ve válečných letech se staly velmi populárním emblémem „hodnoty srdce“ a co u různých kritiků tato metafora znamená. V příspěvku „Pojem moderna v předválečných textech Františka Langera“ zkoumal Erik Gilk (FF UP) Langrovo rozumění pojmům moderna, moderní a modernismus. Vycházel především z programového Langrova článku „O novém umění“, který komparoval s vybranými statěmi Langrových výtvarných generačních souputníků Vlastislava Hofmana a Bohumila Kubišty.
František A. Podhajský (ÚČL AV ČR) v příspěvku „Slovník Haškova modernismu: heslo Literatura“ kriticky reflektoval dosavadní české interpretace díla Jaroslava Haška jako autora bez literárních úmyslů a vývoje a snažil se poukázat na pravý opak — tedy na to, že Hašek byl autorem, který ve svém díle ví, co dělá a kam směřuje. „Jiří Kolář a Miroslav Hák: zneviditelnění média“, toť název příspěvku Petra Bubeníčka (FF MU), který si kladl za cíl ukázat, jak tito dva umělci naplňují jednu základní linii skupinové poetiky — příklon k „novorealismu“ tím, jak spoluutvářejí obraz všednodennosti. Dílem Richarda Weinera zobrazujícím záhadnost, nesrozumitelnost a nejistotu se z naratologické perspektivy zabývala Vanda Pickettová (Oxford University) ve svém příspěvku „Nekonečná detektivní spirála vyprávění: Próza Richarda Weinera mezi modernismem a postmodernismem“. Poukázala přitom na souvislosti mezi Weinerovými prózami a tzv. metafyzickou detektivní fikcí. Na konci druhého čtvrtečního bloku pak proběhla velice živá diskuze nad příspěvkem Františka A. Podhajského mezi ním, Petrem A. Bílkem a Vladimírem Papouškem, jejichž texty byly Podhajským zmíněny a reflektovány.
První příspěvek posledního bloku konference „Dosti Ibsena! Ke změně paradigmatu v estetických konceptech divadelní moderny před první světovou válkou“ přednesla Eva Štědroňová (KCL TUL). Zabývala se v něm tendencemi českého divadla počátku 20. století, především pak diskuzemi o (ne)aktuálnosti ibsenovského typu divadla. Veronika Černíková (FF JU) se ve svém příspěvku „Fantastické a magické v české literatuře let 1917–1933“ zaměřila na umělci využívané dvě odlišné polohy fantazie: fantastickou a magickou. Jejím cílem bylo zhodnotit, zda existuje výrazná rozrůzněnost používaných slovníků a metaforik odpovídající odlišnému přístupu obou poloh fantazie ke skutečnosti, nebo naopak zda je rozdílný vztah ke skutečnosti vyjádřen pomocí slovníků a metaforik podobných, ba dokonce totožných. „Pojďme se vyfotit: Fotografie jako skupinový manifest“, tento název zvolila pro svůj příspěvek Vera Kaplická Yakimova (FF JU), která se věnovala fotografii bulharského kruhu Mysl. Ptala se, zda by vůbec existoval kruh bez této fotografie, která je pro onu skupinu tak signifikantní a která podnítila ke stejnému činu mnoho dalších, jejichž akce tohoto typu měly být spíše manifestem proti skupinám předchozím.
Podle informací organizátorů konference by měl být na základě rozpracovaných konferenčních příspěvků příští rok publikován stejnojmenný sborník.