Previous Next
Citlivé čtení Josefa Hrdličky VERONIKA KOŠNAROVÁ Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na...
K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka LUCIE ANTOŠÍKOVÁ Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi...
Zdroje historického vědomí raněnovověkých měst JAN LINKA V útulném konferenčním sále s výhledem do Husovy ulice se 28. května 2018 v Masarykově ústavu a archivu Akademie...

LUKÁŠ PRŮŠA
Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis, uložený v Knihovně Národního muzea v Praze, byl nedávno zprostředkován ve výjimečné dvousvazkové knize, za níž stojí trojice editorů, Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Skládá se ze dvou svazků; ten první, komentářový, přináší studie významných českých historiků a historiků umění, druhý pak zmenšenou reprodukci rukopisu.
Soustřeďme se především na první z nich. Vstupní stať Ivana Hlaváčka („Knihy a knihovny v Čechách v době Karla IV.“) rozlišuje dva typy knihovní sítě v českém státě v období Karlovy vlády, a to knihovny osobní a knihovny institucionální. Dle autora se panovník v zakládání a rozšiřování své osobní (dvorské) knihovny neangažoval, v případě potřeby se obracel na pražskou kapitulní knihovnu i knihovnu pražských dominikánů; byl ovšem zároveň donátorem mnohých knihoven. Hlaváček věnuje pozornost zejména pražským církevním knihovnám, knihovně pražské kapituly, augustiniánské knihovně u Sv. Tomáše, knihovně kartuziánů, premonstrátské na Strahově, benediktinské v Břevnově, cisterciácké na Zbraslavi aj. Prostřednictvím svatotomášských augustiniánů se knihy dostávaly do prostředí pražské univerzity, jež se stala hlavním odběratelem a producentem knih vznikajících pro vlastní potřebu. Knižní kultura v době vlády Karla IV. byla podle Hlaváčka rovněž spojena s Olomoucí, zejména s prostředím tamní metropolitní kapituly. Z dalších významných klášterních knihoven jsou vzpomenuty bibliotéky ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně. Z rodových knihoven vzpomíná Ivan Hlaváček knihovnu jihočeských Rožmberků.
Marie Bláhová zaměřila pozornost na životní osudy, aktivity a tvorbu Jana ze Středy (1310–1380). Líčí jeho studium v Itálii i kněžské působení ve Slezské Středě, podle níž přijal přídomek „ze Středy“. Dále je připomenuta autorova písařská činnost v kanceláři Jana Lucemburského i jeho klíčové postavení na dvoře Karla IV. jako notáře, dvorního kaplana, sekretáře, kancléře královny Anny i kancléře dvorského. Autorka také reflektuje další klíčové mezníky v životě umělce, k nimž patří např. rok 1364, kdy se stal po Janu Očkovi z Vlašimi biskupem olomouckým. V Litomyšli Jan ze Středy založil klášter augustiniánů poustevníků, v jehož kostele byl posléze pohřben. Roku 1374 se umělec usadil v Olomouci, v sídle své diecéze. O dva roky později sjednotil liturgické předpisy pro svou diecézi, v roce 1380 zavedl svátek svatých Cyrila a Metoděje. V roce 1380 vratislavská kapitula zvolila Jana ze Středy biskupem ve Vratislavi, ale dříve než mohl do úřadu nastoupit, zemřel. Podle autorky studie byl Jan ze Středy humanistickým vzdělancem a milovníkem umění, jenž se významně podílel na kulturní jedinečnosti dvora Karla IV. Udržoval korespondenci s Colou di Rienzo a s Francescem Petrarkou. Je autorem několika původních latinských děl, zejména duchovní poezie, životopisu sv. Jeronýma, ale rovněž překladů. Za významný počin na tomto poli lze považovat jeho překlad knihy Samomluvy duše s Bohem sv. Augustina z latiny do němčiny pod názvem Das Buch der Liebkosungen. Jeho latinské a německé modlitby byly pro svou jazykovou kultivovanost a niternost velice oblíbené u žen. Na svých hradech na Mírově, v Kroměříži i v Modřicích měl Jan písařské dílny, kde koncem padesátých let 14. století vznikl i rukopis cestovního breviáře Liber viaticus. K dalším významným iluminovaným rukopisům z okruhu Jana ze Středy patří Liber pontificalis pro biskupské liturgické účely a olomoucký misál. Svou rozsáhlou knihovnu odkázal roku 1356 klášteru augustiniánů u Sv. Tomáše v Praze. Coby kancléř zavedl nový styl listinné a diplomatické řeči, opřený o znalost latinských klasiků a italského humanismu, a sám sepsal vzorník různých typů listin pro potřeby císařské kanceláře a biskupství v latině a v němčině.
Michal Dragoun se dívá na Liber viaticus pohledem kodikologa, Jana Tomšů se zamýšlí nad knižní vazbou Viatika a zařazuje dílo do skupiny luxusních reprezentativních rukopisů. Jaromír Homolka reflektuje obrazovou rovinu kodexu na základě miniatury; pomocí ní nahlíží do samotného ohniska dvorského umění Karla IV., jež vyrostlo v mohutnou větev evropského umění. Homolka konstatuje, že Karel IV. sám sebe chápal jako „obraz a podobu“ Krista ve svém panství. Jeho „vladařská ideologie“ představuje pro miniaturu z Viatika významovou základnu. Iluminace celého kodexu tak zrcadlí „nejenom myšlení Jana ze Středy, ale též jeho dvorský statut a skrze něj pak ideologii, myšlení císaře Karla IV“.
Hana Hlaváčková se zabývá ikonografií díla, poznamenává, že Liber viaticus není výjimečný jen z hlediska slohového vývoje, jenž „směřoval k renesanci a k pojetí obrazu jako výseku viditelné skutečnosti“. Jedním z důležitých podnětů bylo zároveň františkánské prožívání života jako „následování pozemského života Kristova“. Viktor Kubík přispěl do svazku studií textem o ornamentice rukopisu a o jejím významu pro Čechy a Evropu. Výjimečnost díla podle něj není jen v kvalitních figurálních výjevech, ale i v dokonalém systému výzdoby coby celku, jenž je stylově jednotný a harmonický. Liber viaticus patří podle Kubíka k tomu druhu luxusních rukopisů, v němž byla většina výzdoby ovládána stejnou logikou, a proto i stejnou uměleckou orientací. Styl Mistra Viatiku ve figurálních výjevech ukazuje na skloubení italských a francouzských principů, zčásti navazuje i na předešlou malířskou tradici českých zemí. Změkčující modulací předjímá tvorbu Mistra Theodorika. Malované ornamenty dokládají, že Mistr Viatiku stylovou orientaci dokonale domýšlel do důsledků, výsledná syntéza je zcela původním a harmonicky působivým systémem.
Pavel Brodský věnuje pozornost malířské podobě Viatika, kterou považuje za neobyčejně kultivovanou. Kaligrafické písmo ve dvou velikostech odlišuje významově rozdílné části textu. Text ve dvou sloupcích je zvýrazněn i členěn rubrikací, verzálkami, iniciálami typu cadelle a velkými kaligrafickými iniciálami, jež jsou zdobeny bohatým fleuronnée. Přechodem k figurálním motivům jsou dříky iniciál, do kterých jsou vloženy postavy se záměrně omezenou plasticitou. Mají představovat kamenné reliéfy, iniciála vzbuzuje představu portálu, kde starozákonní motivy na ostění uvádějí čtenáře do novozákonních výjevů v poli iniciály. Tento excelentní iluminátor, ovlivněný knižní malbou umělců ze skupiny Mistra Křižovnického breviáře, ve své tvorbě záměrně potlačoval kresbu a modeloval barvou. Lze jej považovat za nejvýznamnějšího koloristu českého malířství 14. století.
Martina Ohlídalová a Jana Dřevíkovská informují o průzkumu malířské výzdoby rukopisu, který proběhl na specializovaném restaurátorském pracovišti Národní knihovny ČR v Klementinu v roce 2013 a zaměřil se na technologickou stránku díla. Svazek obsahuje též bibliografii zkoumaného rukopisu od Pavla Brodského a celý je doprovázen více než dvoustovkou barevných reprodukcí.
Vzhledem k editorské důkladnosti a vynikající typografické úpravě obou svazků není divu, že v roce 2018 obdrželo nakladatelství Academia za vydání díla Liber viaticus Jana ze Středy cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Liber viaticus Jana ze Středy. Edd. Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Praha, Academia/Národní muzeum 2016. 2 svazky, 960 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2018.