Previous Next
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...

STEFAN SEGI

Nový časopis s roční periodicitou Kontradikce se zaměřuje na marxistické (kritické) myšlení. Vychází ve dvou jazykových mutacích, české a anglické, a ve shodě s tím si klade dva ústřední cíle: rozvíjet v českém prostředí diskuzi o marxismu (hlavně na úrovni teorie) a prostřednictvím anglické verze zpřístupnit zahraničním čtenářům myšlenky české a středoevropské marxistické tradice. V následujícím shrnutí se zaměříme zejména na ty texty prvního čísla, které se alespoň částečně týkají literatury, literární teorie či obecně estetiky a kultury.
V české variantě časopisu se otázkou literárněvědného zkoumání zabývá hned první studie. V textu nazvaném „Polistopadový konsenzus a porozumění historii“ literární vědec Petr Andreas v návaznosti na svoji monografii Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace (Praha, Pistorius & Olšanská 2016; srov. též recenzi Terezy Šnellerové „Spojování neslučitelného“; Česká literatura LXV, 2016, č. 1, s. 138–144) předkládá teoretická východiska, která využívá jako předpoklady pro své zkoumání kritiky a kritiků období normalizace. Jedná se především o pravidla konverzačních maxim logika Herberta Paula Grice, které umožňují analyzovat diskurzivní principy mimo etická a estetická kritéria. Celá stať je v první řadě formulována jako obrana před vlnou kritiků, kteří Andreasovu monografii kritizovali právě z etických pozic (viz např. recenzi Aleše Hamana „Dvojí pojetí literární vědy“; Tvar XXVII, 2017, č. 16, s. 20). Jde tedy především o autorovu odpověď na otázku, zda a jak lze legitimně zkoumat určité historické jevy s důrazem na pochopení jejich fungování, aniž by bylo nutné do interpretace zapojovat hodnotící předporozumění (Andreas pro tento jev užívá termín předneporozumění).
Českou i anglickou verzí Kontradicí se jako příslovečná červená nit táhne jméno Györga Lukásce (v tomto ohledu je frekvence výskytu srovnatelná snad jedině s Marxem samým a Karlem Kosíkem). Jeho esej „Co je ortodoxní marxismus“, který zde se značným zpožděním vychází poprvé v českém překladu Lubomíra Sochora, se literární teorie přímo nedotýká. Zasvěcená předmluva Ivana Landy ovšem v tomto ohledu může sloužit jako pozoruhodná sonda do rychle se proměňující nakladatelské praxe v Československu od druhé poloviny šedesátých let až k počínající normalizaci, která zabránila ve vydání připraveného překladu „problematického“ Lukácsova textu.
Literatura jako zdroj radikálně kritického myšlení je zmiňována i v překladu původně německy vydaného rozhovoru s Karlem Kosíkem z počátku devadesátých let. V odkazu na esej „Hašek a Kafka neboli groteskní svět“ (původně vyšla roku 1963 v časopisu Plamen, knižně in idem, Století Markéty Samsové, Praha, Český spisovatel 1993, s. 121–131) uvádí Kosík dva zmíněné autory jako klíčové zdroje domácí i středoevropské kulturní kritiky.
Recenze důležité překladové publikace Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře editorů Richarda Müllera a Josefa Šebka (Praha, Academia 2015) od Miloslava Caňka je „tradiční“ literární vědě asi nejblíže. Recenzent se zaměřuje zejména na ústřední pojem materialismu či materiality, který má významné místo také v marxistické kritické teorii. Navazuje tak do určité míry na text Romana Kandy „Materialistické pojetí kultury a literární věda“ (Svět literatury XXV, 2015, č. 52, s. 234–240), který antologii hodnotil také v zásadě marxistickou perspektivou.
Anglická část Kontradikcí vedle společenských, ekonomických a filozofických textů obsahuje i esej Petra Steinera „Poetic Justice: Viktor Shklovsky and Carl Schmitt“, který se poněkud provokativně zaměřil na srovnání myšlenek Viktora Šklovského a liberálního politického teoretika Carla Schmitta. Z literárněvědného hlediska je zde hodnotné především připomenutí společenských implikací Šklovského pojetí ozvláštnění, které nepředstavuje pouze čistě estetickou kategorii, ale má širší antropologickou působnost.
V rozhovoru s maďarským levicovým disidentem Gáspárem Miklósem Tamásem (vedeným Lukášem Matoškou) jde sice především o analýzu současné politické situace a o pojem postfašismu, ovšem přes rozbor myšlenek G. Lukácse dojde i na otázky spojené s literaturou; konkrétně je zde zmíněno stále aktuální téma základní povahy socialistického realismu. Tamás připomíná Lukácsův názor, že Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče představuje vrcholné dílo tohoto uměleckého směru, protože koreluje s oceněním manuální práce a tělesnosti, která je pro socialistický realismus charakteristická. Támas tím navazuje na tvrzení Fredrika Jamesona a Slavoje Žižeka o existenci autentických socialistických myšlenek v umění i v období stalinské diktatury.
Ačkoli tedy literární věda neleží, lze-li soudit z prvního čísla, ve středu zájmu redakce Kontradikcí, představuje téma, které má v daném kontextu své místo i relevanci.