Previous Next
Zdroje historického vědomí raněnovověkých měst JAN LINKA V útulném konferenčním sále s výhledem do Husovy ulice se 28. května 2018 v Masarykově ústavu a archivu Akademie...
Liber viaticus LUKÁŠ PRŮŠALiber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis,...
Konáč v protipikartské polemice JAN PIŠNA Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské...

MARTIN HRDINA

Pětapadesátým svazkem edice Varia jsou vzpomínkové texty související s osobou Jaroslava Vrchlického, uspořádané Jiřím Hubáčkem, jehož studií je kniha uvedena.
Pořadatel postavil do čela svazku Paměti Bedřicha Frídy, Vrchlického bratra, napsané přibližně před sto lety. V rámci publikace jde o nejvýznamnější text — dosud byl otištěn jen zčásti a jeho autor měl k Vrchlickému velmi blízko, byl přímým svědkem mnoha událostí jeho života. Frídovy Paměti jsou zajímavé ani ne tak způsobem podání či zvolenou perspektivou vyprávění, jako spíše v detailu — ať už dílčími charakteristikami různých osob, nebo řadou momentek z dění kolem Vrchlického. Z Frídova líčení například vyplývá, že přímořský pobyt Vrchlického in statu moriendi se podařilo realizovat jen díky přispění státu — šlo přece jen o člena Panské sněmovny. Akta „Vrchlický“ však byla v pražské místodržitelské kanceláři otevřena vlastně již na sklonku sedmdesátých let za okolností takřka obskurních, když k podivení tehdejšího místodržícího přijely jisté dvě hraběnky orodovat za úřednické místo pro mladého básníka, a to z prosté příčiny — Vrchlický pracoval v době italského pobytu jako vychovatel u jejich příbuzných a nedostával slíbený plat. Z průhledů do života Frídových zaujme například i rozprodej, či spíše snad rozkrádání knihovny bezmocného básníka rodinnými příslušníky, anebo popis Zeyerovy metody výuky cizího jazyka: Zeyer, jenž si také prošel slastmi a strastmi vychovatele ve šlechtické rodině, naučil Bedřicha Frídu anglicky bez mluvnice a drilu — prostě spolu jen přečetli Ossiana a Poslední dny Pompejí.
Po edici Pamětí následuje v publikaci Jiřího Hubáčka několik článků uveřejněných již dříve: Frídova vzpomínka na prázdniny Vrchlického v letech 1873–1874 a zpráva o básníkových započatých pamětech, k nimž se v pozůstalosti zachovaly různé podklady. Další v pořadí jsou vzpomínky samotného Vrchlického na různé osoby, s nimiž se setkal v mládí — mezi nimi Františka Douchu, Vítězslava Hálka či Jana Nerudu. Posledním přetištěným textem, podávajícím výpověď o životě Vrchlického, je zpráva Josefa Pelnáře zamýšlená jak o tom v případě Vrchlického svědčí nejen Hubáčkem častěji připomenuté Kožíkovy medailony, ale třeba i vynikající, byť takřka neznámá Urbanova fraška Trochu lásky.
Pořadatel svazku si položil také otázku po objektivitě, spolehlivosti Frídových Pamětí, respektive pravdivosti různých tvrzení v nich obsažených. V závěru svého úvodu rezignoval na „rozbor této otázky“, předeslal, že v komentáři nebude Frídovy výroky verifikovat, ale podá „na základě dobových materiálů a vzpomínek současníků možné doplnění nebo naopak zpochybnění jednotlivých tvrzení“ ve snaze postavit čtenáře „před množství různých interpretací a náhledů, jež mají především ukázat nesnadnost verifikace vzpomínky jako historického materiálu a zdůraznit, že Frídův text představuje pouze jednu z mnoha interpretací životního příběhu jednoho z největších českých básníků“ (s. 41). Jiří Hubáček ušetřil čtenáře desítek stran rozumování o problematičnosti takového počínání a výčtu kritérií výběru pramenů kontextualizujících Frídovy vzpomínky — jeho vysvětlivky k Frídovým Pamětem jsou někdy úsporné, jindy rozbíhavé a v celku svědčí o zevrubné znalosti pramenů a literatury k životu a dílu Vrchlického.
Celkové pojetí edice Frídových Pamětí je adekvátní pramenu, jazykové úpravy náležité, zpráva o edici by však zasloužila některá doplnění. Například by snad bylo možné upřesnit údaj o uložení rukopisu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze „od určité doby“. Přestože editor věnuje pozornost popisu pramene, neuvádí nápis na deskách manuskriptu — „Paměti dědečka Bedř. Frídy. Originál“ —, který nepřímo svědčí o existenci alespoň jednoho opisu (snad toho, kterým disponoval Václav Černý), a nezmiňuje ani zprávu z 29. listopadu 1949, nalepenou na tyto desky, která vypovídá o osudech Pamětí a dává přesnější odpověď na otázku, proč nebyly po mnohá desetiletí uveřejněny: „Paměti Bedřicha Frídy, uložené v Ústavu pro českou literaturu jako depositum, nesmějí se bez vědomí a výslovného svolení rodiny Frídovy, tj. pí Niny Frídové a jejího syna Myrtila Frídy, ani půjčovat ke studiu, ani tisknout, ani jiným způsobem užívat.“ Pokud jde o standardní náležitosti kritického aparátu, chybí několik odkazů na citované prameny — tak v případě dopisu Bedřicha Frídy hraběti Coudenhovovi, otištěného v úvodním textu, dále u citace z dopisu Karly Bezdíčkové Bedřichu Frídovi či u dopisu Bedřicha Frídy redakci Zvonu z roku 1912 (s. 33–37). Dosti nepovedený je překlad z němčiny v jedné z vysvětlivek (č. 237) a čtenáře patrně nepotěší ani zmatek v číslování vysvětlivek ke konci edice Pamětí. Přes tyto nedostatky jsou „vzpomínky ze života dvou bratří“ dobře koncipovanou, zdařilou a přínosnou publikací, podněcující k novým úvahám o Vrchlickém a obohacující poznání jeho života a díla. jejím autorem jako „projev kulturního pořádku v našem národním životě“ (s. 142). V této medicínsky využitelné kazuistice, představené v roce 1912 ve Spolku českých lékařů a uveřejněné časopisecky i formou samostatné brožury, byla zájemcům o onen „kulturní pořádek“ patrně adresována především následující výpověď o Vrchlickém: „Nebyl paralytik, jak tu a tam se tvrdilo“ (s. 147).
Rozsáhlá úvodní studie Jiřího Hubáčka strukturuje nepřehledné pole vzpomínkových textů o Vrchlickém a seznamuje s okolnostmi jejich vzniku, přičemž se soustředí na zmíněné Frídovy Paměti a přibližuje komplikovaný vztah jejich autora k Vrchlickému. Součástí těchto prolegomen k četbě vzpomínkových textů jsou také obecné úvahy o soukromí tvůrce a jeho narušení. Jiří Hubáček odůvodnil svou práci tím, že „Vrchlického dílo samo vybízí k interpretacím odvozeným z osobního básníkova života“ — příkladem uvedl sbírky Okna v bouři či Písně poutníka —, a aniž by odmítal „četné novější pokusy vykládat výše zmíněné básnické sbírky pouze na základě jejich textových souvislostí v rámci básníkova díla“, usoudil, že přihlédnutí k autorově biografii je „pro jejich plné pochopení nezbytné“ (s. 18). Ať tak či onak, předložená publikace frapantně ukazuje, že uveřejněním pramene typu Frídových Pamětí ztrácejí soukromí nejen samotní tvůrci, ale i osoby přicházející s nimi z různých důvodů do styku. Posledně zmíněný text tak například staví do nových souvislostí básně zařazené, ale i nezařazené do knihy Kvítí Perdity, když líčí rodinnou přítelkyni „Vrchlických“ Karlu Bezdíčkovou jako intrikánku, požívající řadu výhod plynoucích ze styku s Vrchlickým, vymáhající z málem bezmocného člověka sta a sta veršovaných milostných dopisů, a nakonec úpěnlivě prosící o jejich zničení. Také příběhy tohoto druhu vstupují do kolektivního povědomí ruku v ruce s uměleckými díly jejich aktérů,jak o tom v případě Vrchlického svědčí nejen Hubáčkem častěji připomenuté Kožíkovy medailony, ale třeba i vynikající, byť takřka neznámá Urbanova fraška Trochu lásky.
Pořadatel svazku si položil také otázku po objektivitě, spolehlivosti Frídových Pamětí, respektive pravdivosti různých tvrzení v nich obsažených. V závěru svého úvodu rezignoval na „rozbor této otázky“, předeslal, že v komentáři nebude Frídovy výroky verifikovat, ale podá „na základě dobových materiálů a vzpomínek současníků možné doplnění nebo naopak zpochybnění jednotlivých tvrzení“ ve snaze postavit čtenáře „před množství různých interpretací a náhledů, jež mají především ukázat nesnadnost verifikace vzpomínky jako historického materiálu a zdůraznit, že Frídův text představuje pouze jednu z mnoha interpretací životního příběhu jednoho z největších českých básníků“ (s. 41). Jiří Hubáček ušetřil čtenáře desítek stran rozumování o problematičnosti takového počínání a výčtu kritérií výběru pramenů kontextualizujících Frídovy vzpomínky — jeho vysvětlivky k Frídovým Pamětem jsou někdy úsporné, jindy rozbíhavé a v celku svědčí o zevrubné znalosti pramenů a literatury k životu a dílu Vrchlického.
Celkové pojetí edice Frídových Pamětí je adekvátní pramenu, jazykové úpravy náležité, zpráva o edici by však zasloužila některá doplnění. Například by snad bylo možné upřesnit údaj o uložení rukopisu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze „od určité doby“. Přestože editor věnuje pozornost popisu pramene, neuvádí nápis na deskách manuskriptu — „Paměti dědečka Bedř. Frídy. Originál“ —, který nepřímo svědčí o existenci alespoň jednoho opisu (snad toho, kterým disponoval Václav Černý), a nezmiňuje ani zprávu z 29. listopadu 1949, nalepenou na tyto desky, která vypovídá o osudech Pamětí a dává přesnější odpověď na otázku, proč nebyly po mnohá desetiletí uveřejněny: „Paměti Bedřicha Frídy, uložené v Ústavu pro českou literaturu jako depositum, nesmějí se bez vědomí a výslovného svolení rodiny Frídovy, tj. pí Niny Frídové a jejího syna Myrtila Frídy, ani půjčovat ke studiu, ani tisknout, ani jiným způsobem užívat.“ Pokud jde o standardní náležitosti kritického aparátu, chybí několik odkazů na citované prameny — tak v případě dopisu Bedřicha Frídy hraběti Coudenhovovi, otištěného v úvodním textu, dále u citace z dopisu Karly Bezdíčkové Bedřichu Frídovi či u dopisu Bedřicha Frídy redakci Zvonu z roku 1912 (s. 33–37). Dosti nepovedený je překlad z němčiny v jedné z vysvětlivek (č. 237) a čtenáře patrně nepotěší ani zmatek v číslování vysvětlivek ke konci edice Pamětí. Přes tyto nedostatky jsou „vzpomínky ze života dvou bratří“ dobře koncipovanou, zdařilou a přínosnou publikací, podněcující k novým úvahám o Vrchlickém a obohacující poznání jeho života a díla.

Bedřich Frída — Jaroslav Vrchlický: Vedle sebe šli jsme dálnou poutí… Vzpomínky ze života dvou bratří. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2016. 271 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2017.