Previous Next
Kapitoly z korpusové versologie — cesta správným směrem JIŘÍ MILIČKA Ve středoevropském prostoru se nikdy příliš nezdůrazňovala dichotomie mezi science a humanities, jak ji chápe...
Historia literaria v kulturách vědění LENKA ŘEZNÍKOVÁ Podobně jako další oblasti společenských věd také dějiny vědění prošly v posledních desetiletích...
Vědec a kulturní politik Arnošt Kraus VÁCLAV MAIDL Ve dnech 5.–6. října 2017 se na FF UK v Praze v Hybernské ulici konalo mezinárodní symposium Der...

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data a pokusit se o jejich aspoň minimální srovnání a posléze i interpretaci. V oblasti knižního trhu tak několik let činí rakouský vědec a organizátor Rüdiger Wischenbart a děje se tak i v rámci Mezinárodní asociace vydavatelů (IPA); úsilí tímto směrem vyvíjí v poslední době i jedna pracovní skupina v rámci evropské agentury COST (projekt E-READ; organizaci má na starosti slovinský akademik Miha Kovač), v minulém roce vyšel s iniciativou Goethe Institutu, jehož snahou je sebrat data pro země střední Evropy. Jakž takž spolehlivé údaje publikuje i knižní veletrh ve Frankfurtu; v poslední době se o něco takového snaží i německá nadace Stiftung Lesen.
Výrazným počinem na daném poli budiž i kniha Stephanie Kurschusové. Řekněme hned, že co do záběru i heuristického zázemí jde o pokus velkolepý, ba snad až herojský. Tím spíše, že data stárnou značně rychleji než myšlenky a koncepty, a proto s jejich publikováním nelze otálet. Autorka v úvodu píše, že její snahou je překonat omezení daná národními jazykovými a kulturními rámci a pokusit se o srovnávací evropský pohled. Krásné a žádoucí předsevzetí však naráží na realitu samých dat, jež jsou dílem neúplná, dílem nepřesná, ještě dalším dílem sesbíraná podle různých kritérií a metodik. Mnohé už v poslední době získalo díky výzkumům Eurostatu jakýs takýs srovnatelný základ; o kulturním chování Evropanů jsme zpraveni daty několika šetření. Mnoho z nich je přístupno jen přes národní šetření, což je ještě onen lepší případ. Horší nastává, když neexistují vůbec nebo když jsou nedostupná.
Než přejdeme k vlastnímu jádru autorčiny knihy, nebude od věci se seznámit s tím, jak chápe knižní kulturu, svůj klíčový koncept. V době, kdy kniha ztratila svou roli primárního informačního média, ji nelze než považovat za část mediální kultury. Přitom pokud se bavíme o Evropě, je nutno stále brát v potaz, že to byla právě kniha a literatura, kolem nichž se formovala národní identita mnoha evropských zemí a národů. Znamenal-li knihtisk standardizaci jednotlivých jazyků, knižní kultura představuje důležitý stupeň moderní nacionalizace (jde o obdobnou myšlenku, jakou ve své slavné knize Imagined Communities hlásá Benedict Anderson). A co se děje nyní? Nastává proces jisté deteriorizace, tedy že kniha a národní literatury se svými rolemi a funkcemi významně posouvají. Autorka si všímá, že dochází k jistému napětí: zatímco „knižní trhy zůstávají stále trhy jazykovými, vydavatelé a distributoři, kteří dříve působili v rámci národních trhů, se stali do jisté míry globálními společnostmi“ (s. 21). Dodejme, že toto napětí je pociťováno daleko intenzivněji na velkých evropských knižních trzích a také spíše na těch západních. Tak jako tak to znamená, že státně-národní politika namnoze ztrácí na svém území velkou část vlivu nad domácí knižní kulturou. Evropské země se tím dostávají podle autorky do jistého napětí dvou vzorců: toho, jenž byl ustanoven v 19. století (knižní kultura), a toho, jejž naplno rozvinulo 21. století (globální knižní trh). Jde o souboj nacionalizace s globalizací. Přitom autorka tvrdí, že 90 % titulů, které v zemích Evropské unie vycházejí, má výhradně národní důležitost.
S německou důkladností (jinak to nazvat nelze) se S. Kurschusová pouští nejdříve do různých konceptů knižní kultury, snažíc se v nich udělat jakýs takýs pojmový pořádek a vzít z toho všeho i něco pro vlastní pozorování. Další části už jsou výrazně datové: čísla o evropském knižním trhu, o čtenářství i mediálních aktivitách, údaje o tom, jak je o oblast knižní kultury v jednotlivých zemích postaráno legislativně. Cenný je souhrn fakt, co se kde dělá na podporu čtenářství a knižní kultury. Korunovací takto široce pojatého materiálového pozorování je typologie evropských knižních kultur. Autorka ji založila na shlukové analýze (cluster analysis) a pustila se do tohoto úkolu i přesto, že „naclusterovaná“ data jsou značně neúplná a často i značně různorodá, tedy na hranici srovnatelnosti.
Autorka rozlišuje 4–5 různých typů, přičemž jí ve velké míře vychází, že příbuznosti typologické jsou ve značné míře i blízkostmi regionálními. Důležitá pro Evropu je i osa sever-jih. Pokouší se o dvojí shlukování, takže se v její typologizaci orientujeme ne úplně jasně. Vzhledem k nedostatku údajů a jejich nespolehlivosti S. Kurschusová nerýsuje úplně jasné hranice. Přesto si zkusme ony hranice přece jen narýsovat, tedy budeme tak trochu interpretovat její interpretace. První skupinou je Skandinávie a Estonsko — silná knižní kultura, a to ve všech segmentech (čtení, knižní trh, veřejné knihovny, podpora čtenářství). Na druhém konci jsou to jižní evropské státy — slabá knižní kultura; sem se momentálně řadí i Maďarsko a Rumunsko; další skupinu tvoří Slovinsko, Slovensko a pobaltské státy (nepřímo by sem asi patřila i Česká republika, ale vzhledem k nedostatku dat se zde neobjevuje) — spíše silná knižní kultura, ale ne tak úplně ve všech segmentech, rozhodně však malé knižní trhy. Další skupinu tvoří tzv. velcí knižní hráči: Německo, Velká Británie, Francie a Nizozemsko — rozsáhlé trhy, tj. velká produkce titulů, velmi často i silné čtení (v případě Nizozemska), ne úplně velké množství lidí navštěvujících veřejné knihovny. Ostatní země se připojují k jednotlivým skupinám na základě strukturních příbuzností. V této oblasti, tedy spíše v hledání srovnatelných jemností než ve snaze o odvážnou typologii, se odehrává i většina pozorování dané části knihy. Že třeba v mnoha parametrech je naše knižní kultura podobná té německé, nikoli však v knižním trhu a jeho podobě. Nebo že existuje dost podobností mezi Skandinávií a baltskými zeměmi. Že Španělsko by svou produkcí mělo patřit k tzv. velkým hráčům, ale jiné segmenty knižní kultury ho řadí jednoznačně do jižního typu.
Následující část věnujme některým inspirativním myšlenkám, jež kniha S. Kurschusové přináší — buďtež to myšlenky její vlastní či ty, jež sesbírala. Tedy: není tak úplně pravda, že kniha v současné době vyklízí svou pozici, jednak jako klíčová kulturní metafora, jednak jako centrální úběžník knižně- čtenářské kultury. Ba naopak, v době „tekutosti“ a neustálenosti hranic představuje jistou protiváhu — konečnost a uzavřenost. Nadto v době všelikých multivnímání a receptivních simultaneit představuje oázu uklidňující linearity. Dále: čtení se stává integrální součástí sociální integrace. Knihovny sehrávají důležitou roli při integraci imigrantů. Vědecké publikování se ve výrazné míře přesouvá do digitálního prostředí. Podpora knihy není totéž co podpora čtení; nemělo by se automaticky počítat s tím, že programy zaměřené na lepší dostupnost knih, šířeji vybavené školní knihovny automaticky znamenají, že se zvýší hladina čtenářství. K tomu ještě: podpora knihy by měla obsahovat všechny aspekty jejího sociálního oběhu. Fixní cena knihy × volná cena — každé má svoje plusy a minusy, faktem však je, že pevná cena se uplatňuje ve dvou třetinách zemí Evropské unie. Přitom platí, že fixní cena by mohla rozhýbat obrat ve vydavatelském průmyslu, leč žádná významná korelace mezi ní a zvýšením obratu zatím potvrzena nebyla. Grantový systém na podporu autorů je sám o sobě dost podivný. Tyto prostředky by měly sloužit spíše pro začínající autory, pro jejich literární start, ne pro pohodlné přežívání zavedených autorů. Literatura není synonymem čtenářské kultury, to první je daleko strukturovanější a širší terén, přičemž v poslední době se zdá, že podíl literatury se tu stále snižuje. Čím větší kultura, tím je tento podíl menší. Čtení v totalitních systémech, např. v případě Estonska za časů SSSR, fungovalo jako forma odporu. Evropské země jsou z hlediska knižní kultury rozděleny na dvě skupiny: na ty, kdo mají oficiální knižní strategii, a na ty, kdo ji nemají. Evropa — toť území knižní a čtenářské plurality.
Je nějaká idea či koncept, který prochází napříč celou knihou? Je, resp. jsou. To, že čtení, třebaže je vystaveno velkému tlaku mediální hypernabídky, si stále zachovává roli „primární kulturní techniky“ (s. 349). Dalším příčným tématem je rozmanitost evropského knižně-čtenářského prostoru, jakkoli — dodává dále S. Kurschusová — knižní kultura je tlačena (i digitálními technologiemi) k jisté homogenizaci. Stále větší roli hraje nikoli jen to, že se něco vydá, nýbrž že a jak se to ke čtenáři distribuuje. Knižní kultura tak nesvádí s digitální revolucí boj o své přežití, ale především bojuje o co nejlepší schopnost se na ni adaptovat. Sama autorka nazývá tento stav přechodem.
Nelze nevidět, jak obrovská heuristická práce se skrývá za European Book Cultures. A také to, s jakým úsilím se autorka snaží tato data utřídit i vehnat na komparativní stavidla. Ano, je to proud dat, mnohdy neúplných, disparátních, ale ve svém úhrnu velmi cenných a užitečných. Zkusme si v tomto evropském světle „přečíst“ naši domácí situaci. Tedy: jakou jsme knižní kulturou? Určitě ve svém celku spíše silnou. Dvě naše největší přednosti jsou (1) vysoký počet tzv. statistických čtenářů, tedy těch, kdo přečtou za rok aspoň jednu knihu; (2) velmi hustá síť knihoven; tradičně se tvrdí, že nejhustší na světě, leč autorovi těchto řádků se podařilo nalézt údaj, podle něhož ještě hustší knihovní síť má Lotyšsko. Pokud jde o knižní trh, vládne na něm už dlouhou dobu „stabilizovaná nestabilita“; čeká se na příchod velkých hráčů a také na to, že současní velcí hráči se stanou ještě většími. Což o to, oni se pomalu stávají, ale velmi pomalu — říkají znalci. Dost viditelnou roli hraje i stále přítomná tradice, zejména jazyko-(a tím i kniho-)střednost národního obrození. A zcela největší nedostatek naší knižní kultury je fakt, že chybí nějaká státní politika na podporu čtenářství. V tomto vystavuje European Book Cultures naší zemi nepříjemný obrázek. Program stále udržitelného čtenářství — cosi v tomto smyslu. Chybí něco, co by bylo víc než pouhou kampaní, a současně víc než kampaní zaměřenou pouze na děti a do školního prostředí.
Čtení a čtenářství je bohužel politicky málo zobchodovatelné, tedy prachbídně medializovatelné. Když se postaví dálnice, střihá se páska; ještě třeba i při stavbě knihovny (byť — jako v případě Ostravy — se již přidělené evropské peníze použily na jiný účel). Při uskutečňování programu stále udržitelného čtenářství se však žádná páska nepřestřihuje, ba ani výsledky nejsou vidět do konce volebního období.

Stephanie Kurschus: European Book Cultures. Diversity as a Challenge. Wiesbaden, Springer VS 2015. 383 strany.

Vyšlo v České literatuře 5/2017.