Previous Next
Nadpozemské ovoce JOSÉ ALANIZ Během posledních 10 let se studia komiksu s pozoruhodnou jistotou usídlila na půdě...
Jiří Opelík o Karlu Čapkovi JIŘÍ HOLÝ Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství...
Slovník, který doposud chyběl PAVEL JANOUŠEK Bývaly časy, kdy lexikografické práce vzbuzovaly rozruch, neboť schopnost...

JIŘÍ HOLÝ

Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství jako předchozí svazek věnovaný Karlu Čapkovi (Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi) a v téměř identické grafické úpravě (jen s jiným odstínem obrazce na obálce). Souvislost je patrná i z toho, že kratší úvahy a polemiky, Čapkovské drobinky, jsou v obou svazcích číslovány kontinuálně (v prvním je jich pět, nyní následují šestá a sedmá). A také druhá kniha obsahuje „přívažek“, jednu práci o Josefu Čapkovi (odkaz na Devatero pohádek Karla Čapka s „přívažkem“ Josefovým). I když jednotlivé části publikace vznikaly příležitostně, tvoří sestaveny dohromady pozoruhodně jednotný celek. Formálně se snad vymyká jenom doslov k německému překladu básní Josefa Čapka. Ohled na německojazyčného čtenáře, který není zasvěcen do české kultury, tedy jinou komunikační situaci, vedl k některým formulacím, které jsou v českém vydání snad nadbytečné. V dalších studiích a glosách se Jiří Opelík zabývá juveniliemi mladých Čapků, možným působením Hovorů s TGM na Čapkovu beletrii, polemikou s Evou Kantůrkovou kritizující Čapka, dále Čapkem jako básníkem (nejenom v úzkém smyslu slova, ale i jeho překladatelstvím, veršovanými pasážemi v hrách a prózách a tematizací básníka v trilogii) a Čapkovým vztahem k náboženství a Bohu (zde postrádám zmínku o drobné knížce Tomasze Węcławského Rekolekce s Karlem Čapkem, která vyšla polsky 1995 a česky 1997 a tvoří z katolického hlediska protiváhu vůči Durychově pohledu). Nejrozsáhlejší, polovinu svazku zabírající, je studie o škole Lidových novin. Navazuje vlastně na text o Čapkově vstupu do novin (Národních listů v říjnu 1917) a počátcích jeho novinářské činnosti z první čapkovské knihy, zabývá se však kromě Čapka celou skupinou dalších spisovatelů spojených s Lidovými novinami (Těsnohlídek, Mahen, John, Bass, Poláček, Golombek, Valenta, Drda, Jirotka) a tvoří vlastně malou monografii. Autor zde sleduje vznik tohoto fenoménu v předválečné brněnské redakci. Iniciátorem byl redaktor a pozdější šéfredaktor Arnošt Heinrich, prvním výrazným autorem této školy Rudolf Těsnohlídek. Cílem bylo vytvořit čtenářsky přitažlivou, ale zároveň literárně kvalitní beletrii pro noviny. Svůj vrchol zažila škola Lidových novin v meziválečném období a jejím jedinečným reprezentantem byl právě Karel Čapek. Nešlo přitom jenom o mediálně úspěšné texty, o které usilovala pozdější postmoderna, jejímž byl Čapek předchůdcem, nebo dnešní popkultura. Škola Lidových novin, jak ji formovali Arnošt Heinrich a Eduard Bass, byla spojena s demokratickou orientací a velkorysým masarykovsky nadstranickým duchem tohoto deníku. Kromě jmen, která Opelík uvádí, by bylo možné uvažovat o několika dalších autorech, těsněji nebo volněji s „Lidovkami“ spojenými, například Richardu Weinerovi a Františku Langrovi.
Přínos Opelíkových studií k poznání díla Karla Čapka je nesporný. Na mnoha místech se objevují nová témata a subtémata (v době práce na Hovorech s TGM nepsal Čapek romány a dramata, jen kratší prózy, nicméně Hovory mohly iniciovat trilogii), korigují se tradovaná stanoviska, polemizuje se s vžitými představami (kupříkladu se slovy Olgy Scheinpflugové, že Čapek nepsal básně, protože měl ostych před intimním sebesvěřováním). Přestože o Karlu Čapkovi stále vychází dost publikací — z poslední doby zmiňme třeba Winczerovu knihu srovnávající využití populárních žánrů u Čapka a Erenburga nebo Janu Cindlerovou a její Dramaturgii her Karla Čapka — představují obě Opelíkovy publikace vrchol současného bádání.
Obezřetnost literárního historika vede Jiřího Opelíka k tomu, aby své úvahy nezjednodušoval. Tak na otázku po motivaci změny literárního postoje bratří Čapků od raných secesních hříček (předjímajících hříčky poetistické) k závaznému uměleckému úsilí předválečné avantgardy a pozdějším samostatným prvotinám (Boží muka, Lelio), odpovídá třemi hypotézami: biografickou, ontogenetickou (individuální vývoj) a fylogenetickou (obecnější vývoj). Podobně vysvětluje podíl reflexivní a esejistické složky v Obyčejném životě: je zde možná inspirace právě dokončovanými Hovory s TGM, v úvahu je třeba vzít autorovu estetickou průpravu a erudici, ale rovněž dobový vývoj románové formy (Broch, Musil). Příznačná jsou Opelíkova slova: „Dospěli jsme do fáze, kdy lze formulovat konečnou odpověď. Nebude jednoduchá ani jednoznačná, může být jen mnohovrstevná“ (s. 71).
Jiří Opelík, podobně jako jeho olomoucký univerzitní učitel Oldřich Králík, připomíná Čapkovo vlastní rozdělení tvorby na první a druhou řadu. První řada usiluje o poznání lidství a lidskosti (Boží muka, Krakatit, sem řadí Králík i trilogii, První partu a Foltýna vzniklé poté, co autor obě řady vymezil), druhou řadu tvoří díla, jejichž tématem je kritika časových hodnot, odmítnutí fanatismu a výzva k toleranci (dramata, Továrna na Absolutno a další). „Zatímco Čapkovy knihy skládající druhou řadu inklinují k pólu služebnosti, knihy první řady tíhnou k pólu autonomnosti. Nebo také: zatímco knihy skládající druhou řadu inklinují k pólu žurnalističnosti, knihy první řady tíhnou k pólu poezie“ (s. 75). Je zřejmé, byť asi přímo neformulované, že Opelík hodnotí jako umělecky vyšší první řadu. Ovšem školu Lidových novin, jejímž byl Čapek nejvýraznějším představitelem, nevnímá jako zplošťující publicistickou literaturu. Je to beletrie, jež je vícevrstevná, schopná upoutat řadového čtenáře, má aktuálnost a čtivost, ale kromě toho je v ní i něco navíc, co osloví čtenáře náročnějšího.
Čapkovo dílo se ukazuje nejen jako vícerozměrné, ale také jako mnohotvárné. Jednou z opakovaných představ o díle Karla Čapka je ta, že se v něm neobjevují prokreslené figury žen a erotika. Je to pravda jenom částečná. Opelík tento názor vyvrací, když připomíná jednak první knihy mladých Čapků s jejich „panerotismem“, jednak pozdější Karlovy romány Krakatit a Povětroň. Často se také setkáváme s odsudkem Čapkových děl z dvacátých let jako tezovitých či simplicistně moralistních. Za příklad bývají uváděny jeho první dva romány. Opelík mezi nimi rozlišuje. Zatímco v Továrně na Absolutno vedl autora tvar fejetonního románu „k redukci postav na jednoduché vykonavatele autorovy strategie a k jisté formální ležérnosti“, ironizaci a parodii, Krakatit, který stejně jako předchozí román ústil v nabádavém exemplu, „nezůstal omezen na svůj utopický obsah, nýbrž vyžil se plně ve svém autonomním jádru, pro něž Oldřich Králík nazval Krakatit »asi nejsubtilnější sexuální básní v české literatuře« nebo také »erotickou velebásní prózou« […]. Osou Krakatitu se tak stal jedinečný úděl člověka zápasícího s pokušením osobní moci a dosahujícího katarze, jinými slovy: hodnotová rekonstrukce jeho nitra“ (s. 74n). Cesta k tomu vedla přes epiku a relativizaci děje i postav (viz s. 135n, 138n).
Opelíkova kniha zde i jinde implicitně vyznívá jako polemika s ostře kritickým posudkem, jehož se dočkala jeho zmíněná čapkovská kniha předchozí. Britský slavista a bohemista Rajendra A. Chitnis, autor výborné monografie o Vančurovi a dobrých studií o literatuře nedávné doby i o ruralismu, v této recenzi (ČL 2000/4) de facto sumárně zopakoval dosavadní četné polemické výpady proti Čapkovi a usoudil, že Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi přes veškerou Opelíkovu erudici a akribii přistupuje k autorovu dílu nekriticky a přispívá tak k podpoře čapkovského mýtu v české kultuře. Chitnis nejde tak daleko jako jeho učitel profesor Pynsent, který psal o R.U.R. jako o antisemitské hře a o Čapkovi jako spisovateli establishmentu. Navrhuje v Čapkově tvorbě rozlišit díla konvenční, moralistní a cennější. Nicméně tvrzení jako „jméno Čapek se podobně jako předtím Rukopisy stalo pro český kulturní život v určitém období článkem víry, představuje hodnoty, které jsou důležitější než skutečnost“ nejsou nic jiného než zavádějící a plošné generalizace. Zmíněná věta například sugeruje, že v Čapkovi (jeho osobnosti? díle? obrazu na veřejnosti?) je cosi padělaného, záměrně zfalšovaného, nepravdivého a úporně, mocensky hájeného proti faktickým evidencím. Co se míní slovy, že je to v rozporu se „skutečností“? A vládne v kulturním životě dominance jedné tradice? Nepůsobilo v české kultuře zjevně či v obdobích nesvobody skrytě několik tradic, například katolická, avantgardní, liberální, vedle sebe? Pokud by byla ona liberálnědemokratická tradice ztělesněná Čapkem a Lidovými novinami tak přesilná, bylo by možné, aby český pragmatický státník znevážil a zfalšoval publicistiku Ferdinanda Peroutky a aby současný soud s hloupým zdůvodněním, že v Peroutkových článcích vskutku lze najít jisté sympatie k fašismu, rozhodl, že se za to Peroutkovým dědicům nemusí omluvit? Pokud budeme uvažovat podobným způsobem, najdeme také u Čapka „jisté sympatie“ k postavě Maršála v Bílé nemoci. Znamená to, že Čapek jako demokrat selhal?
Podle Chitnise Čapkovu psaní chybí „energie a intenzita“, „určitá dynamičnost, palčivost, lehkost, pronikavost, přesvědčivost, napětí mezi autorem a čtenářem“. Tyto vlastnosti podle něho nechybí nejlepším dílům jeho současníků, z nichž uvádí Lva Blatného, Durycha, Haussmana, Havlíčka, Hostovského, ranou Majerovou, Nezvala, Olbrachta, Raffela, Vančuru a Weinera. Čapek je proti nim omezen sentimentálním pohledem na malého člověka, sdělováním jednoduchých pravd, které „zjednodušují potenciální mnohoznačnost syžetu, postav, témat, motivů a samotného jazyka“. Podřizuje své umění předpokládaným potřebám národa či státu. Píše, že pro jeho britské studenty je Čapkovo postavení v české kultuře trochu záhadou. Je to jako kdyby za největšího britského spisovatele byl pokládán H. G. Wells.
Ke srovnání s Wellsem snad Rajendru Chitnise přivedlo využití fantastiky u obou autorů. Čapek je však zcela jiným tvůrčím typem. Wellsův současník a Čapkovi mnohem bližší G. K. Chesterton napsal, že existují dvě spisovatelské školy. Jednu představuje Rudyard Kipling a je to pohled dobyvačného obra. Druhou ztělesňuje on sám a je to pohled trpaslíka. „Cílem kiplingovské literatury je ukázat, kolik pozoruhodných věcí může člověk spatřit, je-li aktivní a rázuje-li z kontinentu na kontinent […]. Naproti tomu snahou mé školy je odhalit, kolik pozoruhodných věcí uvidí i docela obyčejný lenoch, pokud se donutí jen k jediné činnosti — dívat se“ (Ohromné maličkosti. Obrany, přel. Jan Čulík, Praha 1994, s. 16). Je zřejmé, že poměřovat Čapkova díla parametry první školy je nepřiměřené. Je to jako, řečeno s Čapkem, hledat v básních Otokara Březiny rozpustilé rabelaisovské veselí.
Mohu-li být stejně jako Rajendra Chitnis osobní, musím napsat, že po jedenácti semestrech výuky na univerzitách v Německu a Rakousku a čtyřiceti čtyřech semestrech v Praze podobnou zkušenost jako on nemám. Mezi studenty jsem se nesetkal s nějakou indolencí, o Čapkovo dílo je stejně veliký zájem jako o dílo Haškovo či Vančurovo. Přiznám se, že pro mě bylo zase dlouho záhadou, proč v Německu, Británii i jinde byly nejčastěji vydávány Čapkovy knihy jako Dášeňka a Zahradníkův rok. Jsou to, stejně jako kapesní povídky, cestopisy a fejetony, texty založené více na intimizaci než jiná Čapkova díla a místy (ne vždy) tíhnoucí k idyličnosti. Idyla je stavebním kamenem snad většiny literárních děl, záleží ovšem na její funkci. Jisté omezení těchto děl podle mě spíš spočívá v tom, že postrádají existenciální napětí a tragismus vrcholné Čapkovy tvorby. Pokud bychom vnímali Čapkovo dílo prizmatem Zahradníkova roku a doplnili to informacemi o jeho sympatiích k Masarykovi a jeho pojetí demokracie, bylo by snad možné jeho tvorbu interpretovat jako obhajobu stávající liberální demokracie, střední třídy a vtipné objevování „ohromných maličkostí“ denního života. Je pravda, že takto Čapka vnímají mnozí jeho obdivovatelé doma i v zahraničí. Je to ovšem totéž, jako když Hrabalovo dílo vyložíme jako reprodukci hospodského tlachání a zábavných historek v podobě filmových Slavností sněženek. Nebo když z Durychova díla vybereme Paní Anežku Berkovou, z Olbrachta Devět veselých povídek z Rakouska i z republiky. Domnívám se, že tyto dvě knihy jsou mnohem větší propady než i to nejslabší Čapkovo prozaické dílo. A že i Zahradníkův rok, tím spíše povídky, čteme-li texty pozorně, naznačují potenciální víceznačnost témat, jazyka a celého fikčního světa.
Tradice polemických výpadů proti Karlu Čapkovi je, obávám se, starší a stejně silná jako tradice čapkovského mýtu. Snad je v té opakující se averzi ve hře i něco jiného. Romantická, symbolistní a avantgardní představa literatury, která má být subverzivní, podvratná vůči dosavadnímu umění i stávající společnosti. Subverzivita je automaticky vnímána jako bonus a hledání rovnováhy a střední cesty vypadají vedle toho jako na pohled klidné manželství vedle vášnivé lásky. K životu patrně patří obojí a také v umění nepřevládaly vždy jenom destrukce, popírání tradice a nedořečenost. Mladý Čapek tuto romanticko-avantgardní představu sdílel, ale rozloučil se s ní v době první světové války. Od té doby vnímal nebezpečí okázalé nonkonformnosti a sdílel Masarykův názor, že revoluce je rubem šosáctví. Byl jedním z prvních, kdo postřehl zneužívání jazyka jako první krok ke zneužívání moci. Proti tomu hájil otevřenou svobodnou společnost a svobodnou pluralitu v umění. Byl to právě on, kdo se vyjadřoval s obdivem o Vančurovi, Nezvalovi, Demlovi a Durychovi jako umělcích. V přítomné Opelíkově knize je citován článek z roku 1937, kde se proti časové literatuře hájí právo na autonomii umění: „Jakmile se položí dilema, má-li moderní literatura být literaturou čistou, nebo aktuálně užitečnou, budu bez váhání bojovat za jednu věc: že literatura a umění mají právo být čisté a nespoutané dobou a na tuto jejich svrchovanou svobodu že nesmí nikdo nešetrně sahat“ (s. 106). Jeho díla jsou někdy příliš doslovená, protože jejich autor kromě uměleckého nadání měl v sobě i dar racionální analýzy. Čapek jistě sdílel také iluze spojené s první republikou. Nebyl neomylný. Oslavoval malého člověka a jeho nízké obzory? Zde by bylo třeba podrobnější analýzy. „Malý český člověk“ (MČČ) se stal oblíbeným kopacím míčem tolika spisovatelů a publicistů, že už dávno není jasné, kdo to je. Matěj Brouček? Otec Kondelík? Josef Švejk? Čapkův policejní agent Pištora? Plebejské postavy, které ve svých hrách a filmech představovali Voskovec a Werich? Nebo Čapkův Syn, který vede zfanatizovaný dav k útoku na Galéna? Neffův podlý Humbl? Senátor Škromach u bazénku? Jiří Opelík píše v pasáži věnované pamětem eskymáckého náčelníka Welzla: „Specifikem školy Lidových novin bylo, že typus malého českého člověka, v české literatuře tradiční, zdemokratizovala nebo aspoň obklopila demokratickým, republikánským prostředím. Eskymo Welzl je sice nepokrytě vychytralý a vypočítavý, kterak podřizuje svůj život vidině výdělku […], ale celá jeho podnikavost je druhotná, jen derivát nadřazené, zcela zásadní potřeby svobody“ (s. 163).
Ať tak nebo tak, evidentní je, že se Čapek rozhodně stavěl proti razantním ideám a ideologiím, proti uzavřené intoleranci a proti nechuti vůči jinakosti. Napadat Čapka za jeho literární a názorové postoje a nevidět mnohem zhoubnější iluze na tehdejší levici a pravici je nespravedlivé a hlavně nebezpečné. Po zkušenosti několika desetiletí života v komunistickém režimu pro mě zůstává Čapek nejenom jedním z mála velkých českých spisovatelů desátých, dvacátých a třicátých let 20. století, ale také občansky snad nejpronikavějším duchem své doby. Žijeme bohužel znovu v čase hromadného šíření dezinformací, v době, kdy mnoho autorů i čtenářů na sociálních sítích trpí nedostatkem kritického myšlení. Jsem přesvědčen, že Čapkova literární a žurnalistická činnost může být i dnes školou takového myšlení. A že Opelíkova kniha o Karlu Čapkovi to názorně ukazuje.

Jiří Opelík: Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi). Praha, Torst 2016. 216 stran.

Vyšlo v České literatuře 2017/2.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit