Previous Next
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...
Život je krátký, i když někdy trvá dlouho. Rozhovor s literárním kritikem a historikem prof. Milanem Suchomelem Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti...

Česká literatura 54, 2006/6

Studie

Jaroslav Med: Španělská občanská válka: neuralgický bod literárního života
(s. 1-18)
Španělská občanská válka představuje výrazný ideový předěl v evropském společensko-kulturním dění, v souvislosti s nímž vykrystalizovala ideová polarizace meziválečné evropské kultury. Studie je věnována různým typům reakcí na tento válečný konflikt, jak se projevovaly v českém prostředí druhé poloviny třicátých let. Pohled na španělskou občanskou válku vykrystalizoval v českém literárním a kulturním životě do třech základních proudů: proudu levicově komunistického, liberálně humanistického a pravicově katolického. Autor na příkladu třech významných představitelů těchto proudů (František Halas, Karel Čapek a Jaroslav Durych) ukazuje základní interpretační rozdíly při analyzování španělské reality. Dospívá přitom k závěru, že se tehdejší polarizaci literárního života maximálně prohloubila a vedla až k jakémusi ontologickému manicheismu. Halasova levicová revolučnost, nezpochybněná ani vlnou stalinských procesů, Čapkova humanistická legalistická demokratičnost a Durychův až ne-křesťanský bojový zápal pro vítězství katolictví – to byl trialog hlasů, zosobňující ideovou polaritu českého literárního života druhé poloviny třicátých let včetně druhé republiky. Jejich potýkání – střetávání revolučního kolektivismu s liberalistickým individualismem a katolickým universalismem – nad tragickou fakticitou španělských událostí nelze podle něj v žádném případě vtěsnat do zjednodušující antiteze demokracie – fašismus.

Bronislava Volková: Smrt jako sémiotická událost: Mácha, Němcová, Neruda, Hrabal a Kundera
(s. 19-30)
Studie navazuje na předchozí autočino zkoumání české literaturu z hlediska hodnot, které se v ní odrážejí (viz Seimotic Odyssey through Czech Literature, 1997). V předkládáné studii srovnává přístup ke smrti v některých závažných dílech české literatury jak 19. a 20. století. Nejdříve srovnává pojetí smrti v Máchově Máji a Němcové Babičce a dospívá k závěru, že Němcová neprojevuje strach ze smrti jako Mácha, ale podvědomě odráží určité trauma, charakteristické pro tehdejší společnost a toto vlastní trauma projektuje do postavy vyvrženkyně Viktorky. Následně upozorňuje na neočekávanou podobnost mezi Máchou a Němcovou, a to v ohledu vztahu mezi smrtí a sexualitou. Jak Máchův hrdina, tak Viktorka hynou násilně na následky pomýleného sexuálního vztahu, podvedeni svým partnerem. Smrt je tak přímo usouvztažněna k nepřítomnosti lásky. Jediný rozdíl je v tom, že Mácha je v tomto ohledu k roli společnosti kritický, kdežto Němcová ji pasivně přijímá. V další části studie je analyzováno pojetí smrti v Nerudových Povídkách malostranských. Autorka konstatuje, že smrt je u Nerudy běžná, každodenní záležitost provázená většinou lhostejností bližních a někdy způsobená i jejich krutostí. Nemá skrytou symbolickou hodnotu jako u Máchy či Němcové. Autor prezentuje smrt jako vnější realistický pozorovatel. Závěrečná část analyzuje pojetí smrti u Bohumila Hrabala a Milana Kundery. Celkově pak dospívá k závěru, že přístup ke smrti je podmíněn jak individuální a dobovou poetikou, tak společenským systémem hodnot charakteristickým pro jistou lokalitu, dobu a společenskou vrstvu, tak osobním přístupem a zkušeností, ba i fyzickým věkem autora. Autorka upozorňuje, že když mluvíme o smrti jako sémiotické události, nevyhneme se nikdy otázce sémiotiky vypravěčova života.

Prameny

Josef Čermák: Hrst úvah nad knihou Marka Nekuly „…v jednom poschodí vnitřní babylonské věže…“ / Jazyky Franze Kafky
(s. 56-81)
Obsáhlá úvaha nad monografií Marka Nekuly, spojená s souhrnným přehledem novějšího kafkologického bádání.

Rozhledy

Albert Kubišta: Neznámá spojnice české literatury s evropskou reformací, aneb Nálezová zpráva o překladu Strašlivého pádu Františka Spiry
(s. 82-87)

Rozhovor

Martin Hudymač: Tropologická teória Haydena Whita
(s. 88-94)

Dějiny literatury by měly obsahovat teorii dějin jazyka (rozhovor s Haydenem Whitem)
(s. 95-106)
Příspěvky Marcina Filipowicze a Hany Kusákové byly oceněny v rámci Studentské literárněvědné konference, již roku 2005 uspořádal ÚČL AV ČR ve spolupráci s katedrou české literatury Pedagogické fakulty UK. Oba příspěvky jsou dostupné v pdf-formátu.

Recenze

LDanuše Kšicová: Významný přínos české estetiky a literární vědy
(Zdeněk Mathauser: Báseň na dosah eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě. Praha, FF UK & NK 2005. 375 stran.)

(s. 109-111)

Ivan Hlaváček: Protokol sympozia o Husovu pomocníku v evangeliu
(Jakoubek ze Stříbra: Texty a jejich působení. Vydali Ota Halama a Pavel Soukup. Praha, Centrum medievistických studií – Filosofia 2006. 274 stran.)

(s. 111-116)

Klára Lukavská: Nad Přirozeným jazykem vyprávění Davida Hermana
(David Herman: Přirozený jazyk vyprávění. Přeložil Bohumil Fořt, komentář Tomáš Kubíček. Praha, ÚČL 2005. 123 stran.)

(s. 117-121)

Lenka Kusáková: K současnému bádání o historii knižního obchodu v Evropě
(Anja Dular: Živeti od knjig. Zgodovina knjigotrštva na Kranjskem do začetka 19. stoletja. Ljubljana: Zveza zgodovinskih društev Slovenije 2002. 255 stran.)

(s. 121-127)

Kronika

Pavel Janáček: O dějinách knihy, také v Nizozemí
(s.128-131)

Joanna Królaková: Z historie recepce polské poválečné literatury
(s.132-133)

Alena Šporková-Fialová: Konference o socialistickém realismu
(s.133-135)

Zdeněk Pešat: K recenzi edice Sládkových básní Z. Smolkou (ČL 2006/5)
(s.135-136)

Informatorium
(s. 136-140)