Previous Next
Pes, který vstal z mrtvých ŠTEFAN ŠVEC Nebývá v tomto časopisu častým zvykem recenzovat krabici. Těžko však výstižněji pojmenovat výsledek práce...
Pocta zesnulým komparatistům MATOUŠ JALUŠKA V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou...
Trhliny uvnitř systému (a co se dělo „za pódiem“) EDUARD BURGET Koncem ledna letošního roku se v pražské Knihovně Václava Havla konala prezentace knihy Přemysla Houdy...

16. 5. od 17.00 se budou Richard Müller a Pavel Šidák v poslední přednášce cyklu letošního Literárněvědného fóra věnovat otázce mediálního rozměru myšlení českého strukturalismu. Akce se koná v přednáškovém sále ÚČL (Na Florenci 3/1420, Praha 1).

Můžeme vůbec, a eventuálně v jakém smyslu hovořit v případě Pražské školy o problému médií a mediality obecně? Jeden ze způsobů, jak zodpovědět tuto otázku, je vrátit se k oblasti srovnávací sémiologie, pro niž představovaly práce Jana Mukařovského, Romana Jakobsona, Jindřicha Honzla, Petra Bogatyreva či Jiřího Veltruského zásadní impulsy. Můžeme zde spatřovat již intermediální pohled? Objevují se v meziprostorech umění a jeho hranic (divadlo a film, architektura atd.) zárodky vskutku mediálních otázek? Nebo se objevují mediální náznaky spíše v některých osnovných principech a pojmech českého strukturalismu (vztah estetické funkce a funkcí mimoestetických, záměrnost a nezáměrnost)? Co se ukáže, prověří-li se literárněvědné koncepty jako např. sémantické gesto na materiálu jiných uměleckých, případně mediálních druhů? A jakou roli zde hraje sepětí Pražské školy s teorií a tvorbou avantgardy, která mohla jako umělecký materiál použít cokoli a jejímž snem bylo splynutí umění a života?