Previous Next
Jak se ctí vyváznu? K edici korespondence Jana Liera a Julia Zeyera EDUARD BURGET V roce 2014 vydala teatroložka Petra Ježková obsáhlou monografii Obležen národem dramatiků o prozaikovi,...
Ústupky, skuliny a niky. Německý příspěvek k české literární kultuře za protektorátu KATEŘINA PIORECKÁ „Za nesnáze způsobené válkou je české obyvatelstvo kromě samozřejmého hospodářského rozkvětu...
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...

16. 5. od 17.00 se budou Richard Müller a Pavel Šidák v poslední přednášce cyklu letošního Literárněvědného fóra věnovat otázce mediálního rozměru myšlení českého strukturalismu. Akce se koná v přednáškovém sále ÚČL (Na Florenci 3/1420, Praha 1).

Můžeme vůbec, a eventuálně v jakém smyslu hovořit v případě Pražské školy o problému médií a mediality obecně? Jeden ze způsobů, jak zodpovědět tuto otázku, je vrátit se k oblasti srovnávací sémiologie, pro niž představovaly práce Jana Mukařovského, Romana Jakobsona, Jindřicha Honzla, Petra Bogatyreva či Jiřího Veltruského zásadní impulsy. Můžeme zde spatřovat již intermediální pohled? Objevují se v meziprostorech umění a jeho hranic (divadlo a film, architektura atd.) zárodky vskutku mediálních otázek? Nebo se objevují mediální náznaky spíše v některých osnovných principech a pojmech českého strukturalismu (vztah estetické funkce a funkcí mimoestetických, záměrnost a nezáměrnost)? Co se ukáže, prověří-li se literárněvědné koncepty jako např. sémantické gesto na materiálu jiných uměleckých, případně mediálních druhů? A jakou roli zde hraje sepětí Pražské školy s teorií a tvorbou avantgardy, která mohla jako umělecký materiál použít cokoli a jejímž snem bylo splynutí umění a života?