Previous Next
Proč dnes číst Krolopa? MIREK NĚMEC Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018) TAMÁS BERKES Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny? VÁCLAV MAIDL Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...

16. 5. od 17.00 se budou Richard Müller a Pavel Šidák v poslední přednášce cyklu letošního Literárněvědného fóra věnovat otázce mediálního rozměru myšlení českého strukturalismu. Akce se koná v přednáškovém sále ÚČL (Na Florenci 3/1420, Praha 1).

Můžeme vůbec, a eventuálně v jakém smyslu hovořit v případě Pražské školy o problému médií a mediality obecně? Jeden ze způsobů, jak zodpovědět tuto otázku, je vrátit se k oblasti srovnávací sémiologie, pro niž představovaly práce Jana Mukařovského, Romana Jakobsona, Jindřicha Honzla, Petra Bogatyreva či Jiřího Veltruského zásadní impulsy. Můžeme zde spatřovat již intermediální pohled? Objevují se v meziprostorech umění a jeho hranic (divadlo a film, architektura atd.) zárodky vskutku mediálních otázek? Nebo se objevují mediální náznaky spíše v některých osnovných principech a pojmech českého strukturalismu (vztah estetické funkce a funkcí mimoestetických, záměrnost a nezáměrnost)? Co se ukáže, prověří-li se literárněvědné koncepty jako např. sémantické gesto na materiálu jiných uměleckých, případně mediálních druhů? A jakou roli zde hraje sepětí Pražské školy s teorií a tvorbou avantgardy, která mohla jako umělecký materiál použít cokoli a jejímž snem bylo splynutí umění a života?