Previous Next
„Přál bych si, aby komparatistika zůstala četbou textů“ Rozhovor s Jiřím Pelánem Jiří Pelán, profesor Univerzity Karlovy, významný romanista, překladatel a literární historik s...
Věčné živé téma DANUTA MUCHOVÁ (přeložil Libor Martinek) V letech 1939–1945 zavraždili nacisté celkem asi šest milionů Židů. Stejným...
Věra Vařejková (1931–2020) MILENA ŠUBRTOVÁ Ve čtvrtek 13. srpna 2020 zemřela Věra Vařejková. Patřila ke generaci, do jejíhož dospívání tíživě zasáhla...

16. 5. od 17.00 se budou Richard Müller a Pavel Šidák v poslední přednášce cyklu letošního Literárněvědného fóra věnovat otázce mediálního rozměru myšlení českého strukturalismu. Akce se koná v přednáškovém sále ÚČL (Na Florenci 3/1420, Praha 1).

Můžeme vůbec, a eventuálně v jakém smyslu hovořit v případě Pražské školy o problému médií a mediality obecně? Jeden ze způsobů, jak zodpovědět tuto otázku, je vrátit se k oblasti srovnávací sémiologie, pro niž představovaly práce Jana Mukařovského, Romana Jakobsona, Jindřicha Honzla, Petra Bogatyreva či Jiřího Veltruského zásadní impulsy. Můžeme zde spatřovat již intermediální pohled? Objevují se v meziprostorech umění a jeho hranic (divadlo a film, architektura atd.) zárodky vskutku mediálních otázek? Nebo se objevují mediální náznaky spíše v některých osnovných principech a pojmech českého strukturalismu (vztah estetické funkce a funkcí mimoestetických, záměrnost a nezáměrnost)? Co se ukáže, prověří-li se literárněvědné koncepty jako např. sémantické gesto na materiálu jiných uměleckých, případně mediálních druhů? A jakou roli zde hraje sepětí Pražské školy s teorií a tvorbou avantgardy, která mohla jako umělecký materiál použít cokoli a jejímž snem bylo splynutí umění a života?